ECLI:CZ:US:2006:4.US.108.06
sp. zn. IV. ÚS 108/06
Usnesení
IV. ÚS 108/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Machem, advokátem, AK se sídlem Budečská 974/6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. října 2005 sp. zn. 3 Tdo 1024/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2005 sp. zn. 61 To 3/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") nesprávně právně posoudily skutek, kterým byl uznán vinným, a to za situace, kdy - dle jeho názoru - vycházely z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy prvých dvou stupňů, a to především znaleckých posudků, dále vytýká nedostatečné odůvodnění skutkových okolností týkajících se neobnovení přívodu vody do bytu poškozených a namítá, že odvolací i dovolací soud nezdůvodnily naplnění materiálního znaku trestného činu. Podstatnou částí odůvodnění ústavní stížnosti je zásadní námitka stěžovatele, že poškození v dané věci nebyli oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona, kteréžto tvrzení odůvodňuje tím, že smlouvy, které s nimi uzavřel, jsou od počátku absolutně neplatné, neboť nebyl oprávněn bez plné moci ostatních spoluvlastníků nemovitosti tyto smlouvy uzavřít a tudíž mezi spoluvlastníky nemovitosti a poškozenými neexistoval platný nájemní vztah.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla Ústavním soudem zrušena.
II.
Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 1 T 82/2003 Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.12.2004 sp.zn. 1 T 82/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Poškození byli odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel a poškození odvolání. Z podnětu odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.2.2005, sp.zn. 61 To 3/2005, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným trestným činem podle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že jako pronajímatel bytu č. 8 v domě v Praze 7, Havanská 17, přerušil dne 13.1.2003 a do října 2003 sám neobnovil přívod vody do uvedeného bytu a do listopadu 2003 nezajistil opravu dne 17.11.2002 násilně přerušeného přívodního elektrického kabelu do téhož bytu, následkem čehož byl byt pro nájemce Ing. P. R. a M. R. dlouhodobě neobyvatelný. Stěžovateli uložil peněžitý trest ve stejné výši jako soud nalézací, přičemž náhradní trest odnětí svobody stanovil v trvání 3 měsíců. Pokud se jedná o poškozené, rozhodl shodně jako soud nalézací a jejich odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním [dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13.10.2005, sp.zn. 3 Tdo 1024/2005, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
III.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy), hodnotíc důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že zpravidla není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze tato rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pochybení takovéhoto charakteru v postupu soudů prvých dvou stupňů Ústavní soud nezjistil a neshledal splnění podmínek pro přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy.
Stěžovatel námitky uplatněné v ústavní stížnosti, s výjimkou námitky týkající se právního postavení poškozených, uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení a především i v opravných prostředcích a Městský soud v Praze i Nejvyšší soud se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Ústavní soud se s argumentací obsaženou v odůvodněních rozhodnutí těchto soudů ztotožňuje a na tuto odkazuje.
Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a v odůvodnění rozsudku se provedenými důkazy podrobně zabýval, vypořádal se s obhajobou stěžovatele a vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, uvedl, které důkazy považuje za věrohodné a které nikoliv a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil především své závěry týkající se skutkových zjištění vyplývajících ze znaleckých posudků zpracovaných k objasnění poškození elektroinstalace, které mělo za následek přerušení dodávky elektrické energie do bytu poškozených a podrobně rozebral i důkazy usvědčující stěžovatele, že po dobu minimálně deseti měsíců jako vlastník a současně i správce nemovitosti nezajistil obnovení dodávky elektrické energie, čímž znemožnil poškozeným řádné užívání bytu. K výtce stěžovatele, že nebylo nalézacím soudem dostatečně odůvodněno, kdo uzavřel přívod vody do bytu poškozených, Ústavní soud konstatuje, že tento zásah do řádného užívání bytu poškozenými je sice odůvodněn užším způsobem, než zásah do elektroinstalace, toto však vyplývá z dané důkazní situace v řízení před soudem. Obhajoba stěžovatele se týkala téměř výlučně přerušení dodávky elektrické energie, zatímco přerušení přívodu vody stěžovatel plně doznal, včetně způsobu, jakým tento zásah provedl. Byl konstatován rovněž listinný důkaz (č.l. 45), kterým stěžovatel sděluje poškozeným, že dodávku vody zastaví, což též učinil. Za této situace nelze stručnější odůvodnění tohoto zásahu ze strany stěžovatele považovat za porušení ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu. Nalézací soud řádně odůvodnil taktéž právní závěry vyvozené ze skutkového zjištění, přičemž se dostatečným způsobem zabýval i stupněm společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele.
Městský soud po přezkoumání odvoláními napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího dospěl k závěru, že skutková zjištění obvodního soudu jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které byly vyhodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání a ač se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a s jeho skutkovým zjištěním, znovu rozvedl a zdůraznil důkazy pro rozhodnutí o vině stěžovatele podstatné. Neshledal pochybení ani v právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Zjistil pouze formální vady v popisu skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, tento rozsudek proto zrušil a popis skutku upravil tak, aby odpovídal zjištěným skutečnostem. Rozhodl rovněž o zkrácení délky náhradního trestu odnětí svobody. Zabýval se rovněž návrhy stěžovatele na doplnění řízení a konstatoval, že provádění dalších důkazů je zcela nadbytečné. Veškeré své závěry odvolací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, nalézací soud dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav spolehlivě zjistil a právní závěry z něj vyplývající přiléhavě odůvodnil. Odvolací soud se při projednání věci ve veřejném zasedání s těmito závěry plně ztotožnil a navíc dále rozvedl důkazy odůvodňující výrok o vině i zvolenou právní kvalifikaci žalovaného skutku. Odůvodnění obou rozsudků je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že vycházel z nesprávných skutkových zjištění a dostatečně se nevypořádal s v dovolání namítanou nesprávnou právní kvalifikací žalovaného skutku, především s nedostatečným objasněním oprávněnosti poškozených užívat předmětný byt.
Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že dovolací soud dospěl ke správnému závěru, že byť stěžovatel formálně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v rozporu s tím v části odůvodnění dovolání vznáší námitky proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a domáhá se jejich přezkoumání, na kteréžto námitky citovaný dovolací důvod nedopadá. V souladu se svou ustálenou judikaturou (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 651/02) Ústavní soud uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí v systému obecných soudů a k posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu v dané věci uplatněného je v zásadě povinen vycházet ze skutkového zjištění vyvozeného nižšími soudy a v návaznosti na toto zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení. Nejvyšší soud proto oprávněně konstatoval, že pokud by se dovolání stěžovatele omezovalo jen na tyto námitky, muselo by být odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Dovolací soud se důvodně zabýval pouze tou částí dovolání, v níž stěžovatel namítal údajně nesprávné posouzení postavení poškozených ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona. Konstatoval, že povaha právního postavení poškozených dle smluv ze dne 5.1.1995 a 1.1.1998 opravňovala soudy nižších stupňů k právnímu závěru, že postavení poškozených odpovídalo postavení oprávněných osob ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona, přičemž odkázal na ustanovení §139 odst. 1 občanského zákoníku a odůvodnil i nepřípadnost odkazu stěžovatele na ustanovení §580 a násl. občanského zákoníku. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že v této části je dovolání stěžovatele zjevně neopodstatněné.
Se závěrem dovolacího soudu týkajícím se stěžovatelovy námitky - uplatněné jako zásadní i v ústavní stížnosti - o údajné neplatnosti smluv uzavřených mezi ním a poškozenými a z toho stěžovatelem dovozovaného názoru, že na základě neplatných právních úkonů nemohlo poškozeným vzniknout k předmětnému bytu právo nájemní, zahrnující právo užívání, se Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat, že stěžovatel v průběhu přípravného řízení a v řízení před soudy prvých dvou stupňů, tj. po celý úsek trestního stíhání (§12 odst. 10 tr. ř.), ani náznakem nezpochybnil skutečnost, že byl ostatními spoluvlastníky předmětné nemovitosti pověřen tuto spravovat, a to včetně oprávnění k uzavírání nájemních a jiných smluv vztahujících se k bytům v této nemovitosti. Stěžovatel dne 5.1.1995 uzavřel s poškozeným Ing. P. R. "Smlouvu o výstavbě a následném užívání bytu", na jejímž základě poškozený ve formě půjčky stěžovateli financoval výstavbu svého bytu částkou 715 850,- Kč s tím, že tato půjčka bude uhrazena formou zápočtu proti běžnému nájemnému po dobu 20 let, v kteréžto smlouvě stěžovatel výslovně uvedl a svým podpisem potvrdil, že zastupuje jmenovitě uvedené spoluvlastníky domu, takže poškozený nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel je oprávněn takovouto smlouvu uzavřít. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že příslušná plná moc spoluvlastníků nemovitosti nebyla ke smlouvě připojena, jak až v současné době tvrdí stěžovatel. Dále stěžovatel uzavřel dne 1.1.1998 s M. R., synem Ing. R., "Dohodu o užívání bytu", kterou mu přenechal předmětný byt do užívání na dobu od 1.1.1998 do 20.6.2015, a stanovil poplatky za služby spojené s užíváním bytu. V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel uvedl, že od spolumajitelek domu měl plnou moc a mohl jednat jejich jménem, a to až do 31.10.2003, kdy mu spolumajitelkami byla tato pravomoc odňata. Rovněž ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 vedeného pod sp.zn. 14 C 196/2001, jehož obsah byl jako listinný důkaz v trestní věci stěžovatele konstatován, je zřejmé, že stěžovatel při jednání před soudem prohlásil, že byl od roku 1995 zmocněn jednak k vedení správy předmětného domu a jednak k uzavírání a rušení nájemních smluv. O skutečnosti, že sám stěžovatel neměl nejmenší pochybnosti o tom, že oba jmenovaní užívají byt oprávněně, svědčí i skutečnost, že v říjnu 2001 podal k uvedenému soudu návrh na zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti M. R. Tvrzení stěžovatele uplatněné poprvé až v dovolání, že předmětné smlouvy jsou od počátku neplatné, je neopodstatněné a Nejvyšší soud důvodně odkázal na shora citovaná ustanovení občanského zákoníku a dospěl k závěru, že postavení poškozených odpovídalo postavení oprávněných osob podle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona. Ústavní soud na doplnění dodává, že dle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 21.10.1997 sp.zn. 2 Tzn 92/97) i za situace, kdy by nájemní smlouva byla absolutně neplatná, oprávněnost užívání určitého objektu poškozeným by mohla vyplývat z jiného právního důvodu, např. jako oprávněným držitelem podle §130 občanského zákoníku. V daném případě poškození nemohli mít jakoukoliv pochybnost o tom, že předmětný byt užívají oprávněně a rovněž stěžovatel s nimi jako s nájemníky vždy jednal. Námitku stěžovatele týkající se právního postavení poškozených shledal Ústavní soud z uvedených důvodů za neopodstatněnou.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není další soudní instancí v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, samozřejmě za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález sp.zn. III. ÚS 23/93). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k porušení práva na spravedlivý proces, které stěžovatel především namítá, by došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Právo na soudní ochranu tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, dále znamená, že každý se svého práva může domáhat "stanoveným postupem", z čehož plyne, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je povolán i k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení.
Ústavní soud zvážil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, stejně jako řízení těmto rozhodnutím předcházející a dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen stanovený procesní postup obecných soudů, a to navíc způsobem, který by měl za následek porušení základních práv a svobod. Stěžovateli nebylo odepřeno právo domáhat se svých práv u příslušných soudů, napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných, především práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ani jiných práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou.
Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost: Ivana Šmerdová