ECLI:CZ:US:2006:4.US.138.06
sp. zn. IV. ÚS 138/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Olomouc, se sídlem v Olomouci, U Kovárny 540/44, zastoupeného JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem v Olomouci, tř. 8. května č. 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. listopadu 2005, sp. zn. 12 Co 9/2005, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2003 (nesprávně uveden rok 2004), sp. zn. 23 C 73/96, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004, sp. zn. 23 C 73/96 a opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004, sp.zn. 23 C 73/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou 20. března 2006, doplněnou dne 9. května 2006 [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení věci a nesprávných skutkových závěrech soudů obou stupňů, jimiž byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Nebyla mu poskytnuta dostatečná záruka k tomu, aby mohl účinně bránit svá práva u nezávislých soudů, neposkytnutím ochrany práv stěžovatele soudem, zejména porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku nezajištění a následné nezaručení zásady rovnosti procesních subjektů.
Dle tvrzení stěžovatele k porušení jeho práv mělo dojít tím, že obecné soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka i přes to, že stěžovatel nebyl v řízení pasivně legitimován, touto byla společnost OLTERM & TD a.s. jako dodavatel tepla. Dle tvrzení stěžovatele v řízení nebylo ani prokázáno bezdůvodné obohacení stěžovatele na úkor vedlejšího účastníka, a to ani v řízení provedeným znaleckým posudkem. Stěžovatel tvrdí, že jako pronajímatel rozúčtoval náklady na teplo a teplou užitkovou vodu jen do té výše kolik uhradil společnosti OLTERM & TD a.s.. Obecný soud vycházel při určení výše bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku a tvrzení vedlejšího účastníka, což stěžovatel zpochybňuje jako nedostatečné. Nesouhlasí s tím, že mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, které zahrnují i vypracování znaleckého posudku, jež byl pro řízení nadbytečný. Bylo věcí vedlejšího účastníka, aby navrhl vypracování znaleckého posudku se zadáním k posouzení rozúčtování nákladů na teplo a teplou užitkovou vodu. Stěžovatel tvrdil, že mu bylo uloženo plnit to, co plnit neměl a soud neměl stěžovatele zavazovat k náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel je proto toho názoru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces a rovnost procesních subjektů, garantované čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci (23 C 73/96) a dále vyzval účastníky řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresní soud v Olomouci (dle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Olomouci se vyjádřil samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že ve věci rozhodoval senát 23 C v souladu s rozvrhem práce Okresního soudu v Olomouci. Rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečných skutkových okolností, která mají oporu v provedeném dokazování a na tato skutková zjištění soud aplikoval právní normy. Stěžovatel neuvádí žádné konkrétní porušení svých ústavně zaručených práv, ale nesouhlasí s právním posouzením věci obecným soudem. Účastník řízení navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a současně udělil souhlas v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci předsedkyní senátu Mgr. Ivanou Pikalovou (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud setrvává na svých právních závěrech a má za to, že argumentace stěžovatele nedosahuje ústavně právní roviny. Dále účastník řízení navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebudou zaslána k jeho replice.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu obecného soudu je zřejmé, že k návrhu vedlejšího účastníka Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. října 2003 (nesprávně uveden rok 2004) sp.zn. 23 C 73/96, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (Jaroslavu Tenglerovi) částku 6.750,- Kč s přísl., neboť stěžovatel se bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení §451 obč. zák. Dále mu uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení v částce 500,- Kč a zaplatit České republice na nákladech řízení částku 63.175,60 Kč. Doplňujícím usnesením pak Okresní soud v Olomouci odmítl žalobu v té části, v níž se vedlejší účastník domáhal, aby stěžovatel byl povinen vydat mu správní poplatky a ostatní příslušenství. Opravným usnesením soud opravil výrok ve vyhovující části rozsudku o doplnění údaje "p.a.", že se jedná o roční úroky z prodlení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005 (12 Co 9/2005-410) zamítl návrh vedlejšího účastníka o rozšíření žaloby o další období (1996-8) a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení v částce 600,- Kč.
V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv, soukromoprávní zásada "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), předpokládá odpovědnost účastníků soukromoprávních vztahů na ochranu jejich práv, a proto je-li tato ochrana v jejich dispozici, stěží se mohou z této odpovědnosti vyvázat. Občanské soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V daném případě stěžovatel nevyužil svých procesních práv včas a až v odvolacím řízení namítal nesprávnost a neúčelnost ustanovení znalce z oboru energetika tepla a měření či proti formulaci otázek k zadání znaleckého posudku; tedy v procesním stadiu, kdy to již nemohlo splnit žádný účel. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl znalec ustanoven a jímž bylo znalci uloženo zodpovědět soudem položené otázky, není přípustné odvolání, nic stěžovateli nebránilo, aby již v řízení před nalézacím soudem své tvrzení o údajné neúčelnosti soudem zvoleného postupu soudu předestřel.
Ústavní soud se zabýval i skutečností, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (jako soudu odvolacího) potvrdil výrok soudu prvního stupně, avšak na základě jiného právního posouzení při zjištění stejného skutkového stavu. Stěžovatel sice tuto skutečnost nenamítá jako porušení svých ústavním pořádkem zaručených základních práv, avšak Ústavní soud již ve svých nálezech (např. IV. ÚS 218/1995 publikovaném ve Sbírce rozhodnutí, svazek 9, nález č. 160 a nález sp.zn. III. ÚS 139/1998 - Sbírka nálezů a usnesení svazek 12, nález č. 106) vyslovil závěr, že "změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu". V této souvislosti ovšem Ústavní soud připomíná, že tento ústavněprávní závěr vycházel z odlišné skutkové i právní situace (nalézací soud posoudil uplatněný nárok podle zcela jiného zákona) a za platnosti odlišné procesně právní úpravy (před tzv. velkou novelou občanského soudního řádu, která posílila apelační princip v odvolacím řízení). V daném případě s ohledem na bagatelní hodnotu předmětu sporu a akcesorickou povahu výroku o nákladech řízení, jakož i s ohledem na to, že stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, se Ústavnímu soudu jeví jako příliš formalistické rušit napadená rozhodnutí pouze z důvodů tohoto procesního opomenutí, které zřejmě nemohlo mít vliv na vlastní meritorní rozhodnutí. Základním principem občanského soudního řízení je, že obecný soud není vázán právním názorem žalobce a v předmětném řízení nebyla stěžovatelova procesní práva z hlediska možnosti jejich uplatňování v jednotlivých fázích řízení zkrácena. O nákladech řízení pak obecný soud rozhodl v souladu s ustanovením §224 odst. 1
a §142 odst. 1 o. s. ř. dle výsledku.
Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157), a proto lze na ně dále odkázat. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. června 2006
Miloslav Výborný
předseda senátu