ECLI:CZ:US:2006:4.US.193.06
sp. zn. IV. ÚS 193/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2006, čj. 10 To 38/2006-95, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2005, čj. Nt 1704/2004-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2006 se M. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestným činem téhož označení kvalifikovaným přísněji podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody úhrnný v trvání šesti roků, se zařazením odsouzeného pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 12. 2005 zamítl podle ustanovení §283 písm. d) tr. ř. návrh stěžovatele na povolení obnovy ve věci vedené u něj pod sp. zn. 6 T 26/2001. Ve veřejných zasedáních vyslechl navržené svědky, s výjimkou svědků M. a N., kteréžto důkazy byly soudu již dříve známy a dospěl k závěru, že důvod obnovy řízení dle ustanovení §278 odst. 4 tr. ř. nebyl prokázán. Podle okresního soudu výpověď svědka K., která byla v rozporu s dalšími důkazy provedenými v původním řízení, jež soud vzal za věrohodné, nemohla přivodit jiné rozhodnutí o vině odsouzeného. K námitkám stěžovatele proti výroku o vině ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 7) předmětného rozsudku okresní soud mj. uvedl, že právním hodnocením tohoto dílčího skutku se věnovaly obecné soudy tří stupňů se stejným závěrem, tedy že ze strany odsouzeného se jednalo o trestný čin. Ani nyní snesené důkazy, doplněné výslechy svědků T. a K., nepřinesly změny do závěru o vině obžalovaného. Neprovedení návrhu na doplnění dokazování čtením listin soud odůvodnil tím, že se jednalo o listiny již obsažené v procesním spise, tedy o skutečnosti soudu již známé; neprovedení návrhu na doplnění dokazování přehráním záznamu telefonického rozhovoru odsouzeného se státním zástupcem JUDr. Pumprlou soud odůvodnil tím, že tento požadavek neměl žádný vztah k projednávané věci.
Ve stížnosti proti zamítavému usnesení okresního soudu stěžovatel namítl, že v posuzované procesní věci nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem. Napadl odůvodnění usnesení okresního soudu, aniž by blíže vymezil, jak má o jeho opravném prostředku být rozhodnuto; stížnostní soud dospěl k závěru, že důvod obnovy dle ustanovení §278 odst. 4 tr. ř. nebyl dán, neboť nebylo prokázáno jakékoliv deliktní jednání svědka S. Nebyly také shledány žádné nové okolnosti, které by jakkoliv mohly korigovat skutková zjištění bodu 7) pravomocného odsuzujícího rozsudku. Konstatoval, že napadené usnesení okresního soudu obsahuje podrobné, výstižné a přesvědčivé odůvodnění.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jak v řízení před Okresním soudem v Hradci Králové, tak v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, bylo jednak porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 zákona č. 209/1992 Sb. [správně se jedná o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež byla vyhlášena Sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.] a dále že byla porušena jeho práva dle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). V podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkové okolnosti jeho trestní věci, specifikoval, v čem spatřuje důvody obnovy řízení a polemizoval se skutkovými a právními závěry obecných soudů v odsuzujícím rozsudku.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy. Citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Nelze se jej tudíž dovolávat přímo.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy nebylo doplněno podrobnější argumentací ústavněprávní. Ústavní soud připomíná, že otázkou rovnosti účastníků řízení se zabýval v řadě svých rozhodnutí, v poslední době např. v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (uveřejněno na www.judikatura.cz), kde mj. uvedl: "60. Právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného požadavku rovnosti a nediskriminace. V tomto kontextu však jde o takový význam rovnosti, jenž se týká rovnosti účastníků v řízení před soudem, nacházejících se v různých, proti sobě stojících, procesních postaveních, obvykle označované jako "rovnost zbraní". V ústavním pořádku České republiky je tento princip obsažen v čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož "všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.", resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož "všichni účastníci jsou si v řízení rovni". V Úmluvě taková rovnost výslovně vyjádřena není, judikatura Evropského soudu ji však nemohla nevyvodit z požadavku spravedlnosti. Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít "rovné zbraně", tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat "svoji" pravdu. V praktickém životě zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich rozdílných možností. Toto nerovné postavení může být do určité míry kompenzováno dodatečnými zárukami pro slabší stranu, tzv. favor defensionis, jejímž projevem je např. úprava důkazního břemene (srov. např. B. Repík, Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 144 a násl., obdobně též B. Repík, Ľudské práva v súdnom konani, MANZ Bratislava, 1999, str. 155 a násl.). V rozsudku ve věci De Haes and Gijsels proti Belgii (1997), (v odst. 55 odůvodnění), Evropský soud opětovně potvrdil, že princip rovnosti zbraní - prvek širšího pojetí spravedlivého procesu - vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi. Obdobné stanovisko vyslovil i ve věci Ankerl proti Švýcarsku (1996), (v odst. 38 odůvodnění rozsudku)." Ústavní soud je toho názoru, že z ústavní stížnosti samotné ani napadených rozhodnutí obecných soudů, nevyplývá nic, co by naznačovalo, že v případě stěžovatele k tvrzenému porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ve výše uvedeném významu došlo.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že podle standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
Věc stěžovatele je možno dle názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu a který je v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována. Těžiště ústavní stížnosti tak lze spatřovat v námitce, že obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, především že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. K tomuto tvrzení nutno uvést, že podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, č. 5). Protože však spravedlivost řízení Ústavní soud posuzuje v jeho celku, nelze než i v tomto případě konstatovat, že tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení jsou zjevně neopodstatněná. Odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu