ECLI:CZ:US:2006:4.US.207.05
sp. zn. IV. ÚS 207/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky V.S., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Na Střezině 943, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2005, č. j. 25 Co 357/2004-56, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 3. 2004, č. j. 4 C 175/2002-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 8. 6. 2005, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 3. 2004, č. j. 4 C 175/2002-38, jímž byla pro nedostatek aktivní legitimace zamítnuta její žaloba na určení neplatnosti právního úkonu, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 1. 2005, č. j. 25 Co 357/2004-56, jímž bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno.
Jádro ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že osoba, na níž byl prohlášen konkurs, není aktivně legitimována k podání určovací žaloby na neplatnost smlouvy, jestliže se tato smlouva týká majetku, sepsaného do konkursní podstaty. Obecné soudy s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") dovodily, že k podání takové žaloby je aktivně legitimován pouze správce konkursní podstaty. Stěžovatelka spatřovala v aplikaci tohoto právního názoru porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako porušení práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že z žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nelze dovodit, že by určovací žalobu nemohla podat. Prostřednictvím určovací žaloby chtěla stěžovatelka prokázat, že předmětnou věc nikdy nekoupila a tedy ani nikdy nevlastnila, čímž by zamezila spekulacím ze strany správkyně konkursní podstaty, že věc zašantročila. Žaloba by stěžovatelce rovněž umožnila dokázat orgánům Policie České republiky, které jí vyšetřovaly, že se ničeho nedopustila. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 4 C 175/2002, a vyjádření účastníků řízení. Okresní i krajský soud Ústavnímu soudu sdělily, že ústavní stížnost nepovažují za důvodnou a zcela odkazují na odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na to, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se nedostatku její aktivní legitimace, resp. s jejich interpretací ustanovení §14 zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelky zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). O takový případ se však nejednalo. Obecné soudy svůj závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání určovací žaloby řádně odůvodnily, přičemž jejich postup odpovídal právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002 (publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2005, svazek 2, str. 94). Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí námitkou porušení práva na soudní ochranu podrobně zabýval, přičemž konstatoval, že k principům právního státu patří rovněž zásada, že dlužník plní své závazky. Ztráta aktivní legitimace k podání určovací žaloby ve vztahu k majetku, tvořícímu součást konkursní podstaty, je pak důsledným provedením tohoto principu, zamezujícím tomu, aby s majetkem, náležejícím do konkursní podstaty, nakládala kromě správce konkursní podstaty i osoba nezpůsobilá dostát svým závazkům, tedy úpadce. Nejvyšší soud rovněž poukázal na skutečnost, že má-li úpadce za to, že soupis konkursní podstaty nebyl správně proveden, může se v souladu s ustanovením §12 zákona o konkursu a vyrovnání domáhat nápravy tohoto pochybení. Pokyny, jenž by správce konkursní podstaty od soudu obdržel by byly pro jeho další postup závazné, nelze tedy mít za to, že aplikací předmětného právního názoru by stěžovatelce byla odepřena možnost realizace jejích práv. S těmito závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 9. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu