ECLI:CZ:US:2006:4.US.269.06
sp. zn. IV. ÚS 269/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2005, sp. zn. 37 C 97/2005, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2006, sp. zn. 1 Co 407/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních podmínek, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], brojila stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, kterými stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka tvrdila, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 a 10 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 a 12 Všeobecné deklarace lidských práv, když obecné soudy posoudily její žalobu na ochranu osobnosti (§11 občanského zákoníku), podanou proti MUDr. P. P. u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 37 C 97/2005 jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Stěžovatelka s tímto hodnocením obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti obsáhle vylíčila skutkové okolnosti, které ji vedly k uplatnění žaloby na ochranu osobnosti s přiznáním nemajetkové újmy. Tato žaloba byla podána pro obsah svědecké výpovědi, kterou žalovaný přednesl v jiném řízení ve věci, v níž se stěžovatelka domáhá úpravy posudku o pracovní činnosti. Stěžovatelka považuje výpověď svědka za nepravdivou, difamující a lze ji kvalifikovat jako neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky. Stěžovatelka se - stručně shrnuto - stala v minulosti obětí pracovní šikany a mobbingu ze strany svého nadřízeného. Popsala podrobně okolnosti týkající se jejího pracovního poměru až do jeho skončení, jakož i výběrové řízení na místo odborného asistenta, v němž neuspěla. Jádrem argumentace ústavní stížnosti je tvrzení, že žaloba není zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, jak dovodily oba obecné soudy (§138 o. s. ř.), a z něhož vyvodily závěr, že stěžovatelce nelze přiznat osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy ji tímto závěrem bezdůvodně znevýhodňují při uplatňování ústavního práva na soudní a jinou právní ochranu, kterou jí fakticky odepírají poskytnout. Takovým postupem obecné soudy vlastně předjímají konečný rozsudek, když tímto usnesením jednoznačně sdělují, že žaloba stěžovatelky není oprávněná. Obecné soudy tak podle stěžovatelky rozhodly o věci dřív, než vůbec začalo jednání o této věci. Tím obecné soudy podle stěžovatelky porušily její ústavně zaručená základní práva, a to právo na rovnost v důstojnosti a právech podle čl. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, a čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Stěžovatelka argumentovala mimo jiné judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu ČR i Evropského soudu pro lidská práva a navrhla, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel ze spisového materiálu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Současně však i při posuzování ústavnosti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud připustil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 289/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 125, str. 281). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
V daném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelky postupovaly v intencích tohoto ustanovení a hodnotily majetkové, sociální a další poměry stěžovatelky a způsobilost její žaloby, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
Obecně v posuzování svévolnosti a bezúspěšnosti žaloby podle §138 odst. 1 o. s. ř. nelze shledávat určitou formu prejudikace věci samé, neboť nelze připustit, aby obecný soud skrze stanovení poplatkové povinnosti, byť jen implicite, projevil svůj právní názor na posouzení věci před tím, než dá účastníkům řízení možnost se k věci samé vyjádřit. Takový postup by byl zajisté v rozporu se zákazem libovůle v rozhodování obecných soudů. Je proto povinností obecných soudů velmi pečlivě vážit, zda dosavadní zjištění soudu jej opravňují k tomu hodnotit žalobu jako svévolné či bezúspěšné uplatňování práva. Jinak řečeno, takový závěr lze učinit pouze v případě, jestliže je zřejmý prima facie, například, jestliže účastník použije pro ochranu určitého hmotného práva zjevně nesprávný a neefektivní procesní prostředek, nebo v případě, kdy žaluje subjekty, které nemohou být ve věci pasivně legitimované atd.
V daném konkrétním případě je proto Ústavní soud přesvědčen, že ze strany obecných soudů nešlo o prejudikaci rozhodnutí ve věci samé, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž daly soudy najevo, že žalovaný není zjevně vůči stěžovatelce v postavení, které by z něho činilo pasivně legitimovaný subjekt. V takovém případě nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu, dále Ústavní soud odkazuje na odůvodnění ústavní stížnosti obdobného rozhodnutí ve věci stěžovatelky před Ústavním soudem sp. zn. I. ÚS 511/06 ze dne 10. srpna 2006 a taktéž ve věci sp. zn. IV. ÚS 321/06 ze dne 5. září 2006.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. října 2006
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu