ECLI:CZ:US:2006:4.US.277.06.1
sp. zn. IV. ÚS 277/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9/IV, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 6 To 3/2006, usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 11. 2005, čj. 2 Nt 551/2005, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 3. 2004, čj. 2 T 171/2003-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2006, doplněným dne 6. 6. 2006, se R. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2006 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 11. 2005, vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení proti němu vedeného. Současně navrhl zrušit odsuzující rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 3. 2004 a všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 3. 2004 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Návrh stěžovatele ze dne 14. 4. 2005 na povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci Okresní soud v Domažlicích ve veřejném zasedání zamítl usnesením ze dne 28. 11. 2005, neboť důvody obnovy dle §278 odst. 1 věta první tr. řádu neshledal; v této věci rozhodoval opakovaně, tj. po předchozím zrušení svého zamítavého usnesení ze dne 8. 6. 2005 krajským soudem.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 2. 2006 stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 28. 11. 2005 jako nedůvodnou zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení. Je toho názoru, že byl odsouzen neprávem, neboť svým jednáním pouze odvracel útok, který hrozil a trval, jednal tedy v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zákona a z rámce nutné obrany nijak nevybočil. Odvolání proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu ze dne 24. 3. 2004 nepodal po poradě s obhájcem. Když ale později zjistil, že svědci S., S. a T. se s rodinou poškozeného M. dobře znali, podal návrh na obnovu řízení. Je přesvědčen, že okresní i krajský soud se v řízení o povolení obnovy vypořádaly s důkazy v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, což ve svém důsledku porušilo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Soudům obou stupňů vytkl, že respektovaly pouze zásadu volného hodnocení důkazů, aniž by se zabývaly celkovým souhrnem všech důkazů a zvážily všechny okolnosti případu, zejména tvrzení svědků obhajoby. Důrazné poučování svědků obhajoby soudem o významu svědecké výpovědi a možnosti trestního stíhání svědků považuje za rozporné s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesouhlasí ani s odmítnutím důkazu úředním záznamem o vytěžení svědka T. na č.l. 39 spisu 2 T 171/2003.
III.
Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky řízení a dospěl k závěru, že část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 3. 2004, čj. 2 T 171/2003-173, je třeba odmítnout jednak jako návrh nepřípustný pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znaní pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §75 odst. 1 citovaného zákona, jednak jako návrh podaný po lhůtě dle §72 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 citovaného zákona.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaných spisů Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 2 Nt 171/2003 a sp. zn. 2 Nt 551/2005, a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným usnesením soudu I. a II. stupně je třeba ústavní stížnost odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a dále porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 2 Listiny sám o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládá, neboť obsahuje princip omezení státní moci zákonem, a že Protokol č. 12 k Úmluvě dosud nebyl ratifikován a tudíž ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky zatím není součástí právního řádu, bude Ústavní soud ústavní stížnost posuzovat hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp.čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že podle standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna Evropského soudu pro lidská práva), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
Věc stěžovatele je možno dle názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu a který je v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Těžiště ústavní stížnosti tak lze spatřovat v námitce, že obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, především že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. Jinak řečeno, stěžovatel pouze nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy v řízení o povolení obnovy přistoupily k hodnocení důkazů. Za této situace nezbývá, než odkázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k "přehodnocování" hodnocení důkazů učiněného obecnými soudy, dle níž v rámci dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu posuzovat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález III. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem některé strany. Odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Pokud tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy, nelze než z něj vyvozený závěr o porušení práva na spravedlivý proces označit za závěr zjevně neopodstatněný.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ustanovení 43 odst. 1 písm. b), e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2006
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu