ECLI:CZ:US:2006:4.US.28.05
sp. zn. IV. ÚS 28/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2006 o ústavní stížnosti JUDr. A. J., zastoupeného Mgr. Barborou Mokrošovou, advokátkou, AK Americká 31, 120 00 Praha 2, proti postupu Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování jeho práva zaručeného článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nařídil mu, aby stěžovateli umožnil výkon a kontrolu práva na zákonného soudce.
Ústavní soud zjistil z podané ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, jakož i z přiložené korespondence stěžovatele s místopředsedou Městského soudu v Praze, že stěžovatel byl rozsudkem tamního soudu ze dne 14. 9. 2004, č. j. 3 T 3/2001-1357, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona. Stěžovatel dne 15. 12. 2004 podal u Městského soudu v Praze žádost o sdělení, jakým způsobem dochází k přidělování napadnutých věcí, jak je jejich pořadí evidováno, zda je pořadí ověřitelné, kdo nebo co rozhoduje o přidělení věci konkrétnímu senátu. Dne 10. 1. 2005 místopředseda tohoto soudu přípisem oznámil stěžovateli, že přidělování věcí vyplývá z rozvrhu práce pro příslušný rok a z komentáře ke způsobu přidělování věcí, jež je přílohou rozvrhu práce. Věci jsou přidělovány v pořadí, jak napadnou senátu s nižším pořadovým číslem k senátu s vyšším pořadovým číslem, přičemž komentář řeší, jak určit příslušný senát při nápadu více věcí v jeden den; dodržení zásady neodňatelnosti zákonnému soudci je možno ověřit z rejstříku senátů I. stupně. Ke sdělení byl připojen rozvrh práce senátu 3 T.
Stěžovatel je přesvědčen, že Městský soud v Praze mu svým postupem brání ve zjištění a ověření, zda právě senát 3 T byl na řadě při nápadu obžaloby podané Městským státním zastupitelstvím v Praze. Požadavek dostatečné transparentnosti systému přidělování soudní agendy není podle stěžovatele uspokojen pouhým sdělením, že zásada neodňatelnosti zákonnému soudci je striktně dodržena, když zároveň nelze ověřit skutečné pořadí nápadu věcí v jednotlivých dnech a jejich následné přidělení konkrétnímu senátu. Stěžovatel poukazuje na listinu, kterou jeho obhájkyně obdržela při lustraci spisů a v níž je uvedeno pouze jméno předsedy senátu, nikoli však ostatních členů. S ohledem na tuto skutečnost je stěžovatel přesvědčen, že takto sestavený seznam je zcela nedostatečný a je v přímém rozporu s požadavkem transparentnosti a vědomosti o zákonném soudci ještě před zahájením samotného řízení.
Ústavní soud z důvodů dále vyložených dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.
K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111).
Z ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, vyplývá, že rozvrh práce soudu je veřejně přístupný a každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Nelze tvrdit, že by soud této své povinnosti nedostál a stěžovateli bránil ve výkonu jeho práva kontroly, naopak místopředseda Městského soudu v Praze stěžovateli přípisem vysvětlil, jakým způsobem jsou přidělovány napadené věci, k přípisu byla přiložena kopie agendy připadající na senát 3 T a dále zmíněna možnost ověřit si z rejstříku senátů I. stupně, zda je rozvrh práce dodržen.
To, co stěžovatel vytýkal nalézacímu soudu, mohl uplatnit (a z vyžádaného spisu bylo zjištěno, že také uplatnil) v odvolání, kterým napadl rozsudek nalézacího soudu (konkrétně v druhém "doplnění odvolání" - č. l. 1444 - 1448). Odvolací soud pak vyžádal rozvrh práce Městského soudu v Praze; ten mu byl zaslán včetně komentáře (č. l. 1468); při veřejném zasedání o odvolání stěžovatele jím soud provedl důkaz, přičemž dal obhajobě šanci se k tomuto důkazu vyjádřit (č. l. 1510). V rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To 104/2004, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, č. j. 3 T 3/2001-1357, v celém rozsahu zrušen a nově rozhodnuto o vině, trestech a náhradě škody, se tento soud v rámci odůvodnění s výhradami stěžovatele stran uvedeného řádně vypořádal.
V současné době sice ještě není skončeno řízení o stěžovatelem podaném dovolání, to však nebrání, aby Ústavní soud rozhodl o podané stížnosti, neboť z výše uvedeného zjevně vyplývá, že v době podání ústavní stížnosti nikterak nebylo stěžovateli bráněno, aby uplatnil i před obecnými soudy výhrady obsažené v ústavní stížnosti; jak již uvedeno tyto i uplatnil a soud se s nimi vypořádal, takže v postupu obecných soudů nelze spatřovat protiústavní zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Zakazovací i nařizovací výrok obsažený ve stížnostním žádání (petitu) stěžovatelova návrhu postrádal navíc smysluplnost, vzhledem k tomu, že byl Ústavnímu soudu předložen v době, kdy již soud prvního stupně rozhodl a kdy probíhalo odvolací řízení (přičemž nyní probíhá řízení dovolací). Nelze též přehlédnout, že námitky stěžovatele stran údajného odepření "kontroly" toho, zda v jeho věci rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně zákonný soudce, zpochybňuje i další postup stěžovatele. Předseda senátu tohoto soudu JUDr. Kamil Kydalka (předsedající i senátu, jenž v prvním stupni rozhodoval ve věci samé) usnesením ze dne 2. 1. 2006 zamítl stěžovatelův návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 1624, 1625); toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, avšak že by rozhodoval soudce, který rozhodovat neměl, v tomto řádném opravném prostředku nenamítal. I z toho se podává, že stěžovatelovy výhrady uplatněné v ústavní stížnosti (též v odvolání a dovolání) možno hodnotit toliko jako součást jeho obhajoby, ne však jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, to jest jako jednorázový protiprávní a zároveň protiústavní útok vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu a kterému nebylo možno čelit jinak než podáním ústavní stížnosti (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78).
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj