ECLI:CZ:US:2006:4.US.292.06
sp. zn. IV. ÚS 292/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, AK Wurmova 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 49/2005-45, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2004, č. j. 29 Ca 193/2004-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť těmto rozhodnutím měl předcházet postup, jímž údajně bylo stěžovateli odňato právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou v článku 90 věta první a v článku 95 odst. 1.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, zjistil Ústavní soud následující. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 23. 7. 2001, č. j. 6482/2000/FŘ/130, zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 6. 4. 2000, č. j. 59558/00/288511/7110, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Stěžovatel proti těmto rozhodnutím dne 8. 10. 2001 podal žalobu, o níž Krajský soud v Brně nejprve rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 29 Ca 427/2001-35, vyslovil nicotnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2004, č. j. 3 Afs 25/2004-57, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 29 Ca 193/2004-18, stěžovatelovu žalobu zamítl, protože stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání přijetí zdanitelného plnění a neprokázal splnění podmínek pro uplatnění odpočtu DPH. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 49/2005-45, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl, když se ztotožnil se závěry krajského soudu; neshledal ani žádné další vady dokazování.
Stěžovatel cituje z nálezu Pl. ÚS 16/99 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 276/2001 Sb.), jímž byla zrušena hlava pátá občanského soudního řádu upravující správní soudnictví mj. s odůvodněním, že negarantovala právo na úplné soudní přezkoumání správních rozhodnutí. Upozorňuje, že v době, kdy podával správní žalobu, byla ve správním soudnictví přezkoumávána pouze zákonnost správních rozhodnutí. Řízení o jeho žalobě bylo sice dokončeno podle správního řádu soudního (dále jen "s. ř. s.") s odkazem na ustanovení §130 s. ř. s., avšak stěžovatel v žalobě nemohl ani dodatečně uplatnit argumenty dotýkající se skutkových okolností případu, neboť v době nabytí účinnosti s. ř. s., umožňujícího namítat i nesprávná skutková zjištění, mu již dle zásady koncentrace marně uplynula lhůta k doplnění správní žaloby. Stěžovatel se tak bez svého přičinění a v důsledku přijetí nové právní úpravy ocitl v jiném postavení, než jaké mu přiznávala původní právní úprava, byť se toto nové postavení na první pohled může jevit jako výhodnější. Skutečnost, že žaloba byla podána v době účinnosti protiústavní právní úpravy, má za následek odnětí možnosti uplatnění nových argumentů a důkazů, ačkoli samotná žaloba byla projednána již za účinnosti právní úpravy s Ústavou souladné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud plně odkazuje na výše citovaný nález, v němž shledal neústavnost původní právní úpravy správního soudnictví, která se spokojovala s pouhou kontrolou zákonnosti a nedovolovala zrušení rozhodnutí věcně vadného, čímž odporovala článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel sice svou správní žalobu podal v době účinnosti neústavní úpravy správního soudnictví, avšak na základě ustanovení §130 s. ř. s. byla jeho žaloba projednána podle tohoto nového procesního předpisu garantujícího právo na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech. Třebaže tato situace se jeví jako výhodnější, v konečném důsledku se stěžovateli skutečně nedostalo lepšího právního postavení, neboť lhůta k rozšíření žaloby o napadení skutkových zjištění správních orgánů mu již marně uplynula a nová právní úprava na takto nastalou situaci nepamatovala. Ústavní soud přesto tento následek nepovažuje za protiústavní. Je třeba si uvědomit, že smyslem přechodných ustanovení, mezi něž spadá i inkriminované ustanovení §130 s. ř. s., je primárně řešit problém návaznosti dvou právních úprav správního soudnictví a nikoli stanovení výhodnějších podmínek pro navrhovatele v již zahájeném řízení. Ústavní soud nespatřuje nic neústavního v samotné skutečnosti, že ačkoli řízení formálně proběhlo dle úpravy s. ř. s., správní rozhodnutí byla fakticky přezkoumána omezeně dle původní právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu (dále jen "o. s. ř."). O neústavnosti by bylo možno uvažovat teprve v případě, že by aplikací s. ř. s. bylo stěžovateli odepřeno právo již nabyté na základě o. s. ř., či jinak porušeno stěžovatelovo legitimní očekávání. Dle zjištění Ústavního soudu však stěžovateli nebylo odňato nebo zúženo právo na širší přezkum správních rozhodnutí ani jiné další procesní právo již nabyté dle staré právní úpravy a tudíž se stěžovatel nedostal do horšího právního postavení, než jaké mohl očekávat v momentu, když správní žalobu podával. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu