ECLI:CZ:US:2006:4.US.307.05
sp. zn. IV. ÚS 307/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Ing. J. H., 2) Z. H. a 3) R. M., všech zastoupených JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem, AK se sídlem Švehlova 46, 544 01 Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004, čj. 14 Cmo 282/2004-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svého práva na přiměřeně rychlý a spravedlivý proces domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o nařízení předběžného opatření. Uvedli, že jsou členy Stavebního bytového družstva v Náchodě (dále jen "SBD") a že mezi nimi (a dalšími 36 členy) a SBD vznikl spor týkající se financování, resp. pravidel čerpání finančních prostředků z fondu dlouhodobých záloh na opravy domů, ve kterých bydlí. Členové družstva proto podali ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo SBD uloženo zdržet se čerpání těchto finančních prostředků bez souhlasu samosprávy vyjádřeného podpisem předsedy samosprávy v zápise o převzetí díla a bez písemného ujednání mezi samosprávou a vedoucím dodavatelského střediska SBD. Krajský soud v Hradci Králové jejich návrh na vydání předběžného opatření zamítl, kteréžto rozhodnutí potvrdil v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatelé však s takovým rozhodnutím nesouhlasili a měli za to, že Vrchní soud v Praze posuzoval rozhodnutí soudu I. stupně pouze administrativně. V ústavní stížnosti rovněž poukázali na špatnou práci příslušné soudkyně soudu I. stupně, její téměř roční nečinnost a zbytečné úkony v odvolacím řízení. Ze všech těchto důvodů pak navrhli, aby Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc 509/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že usnesením ze dne 14. 3. 2002, čj. Nc 509/2002-72, Krajský soud v Hradci Králové návrh žalobců na vydání předběžného opatření před zahájením řízení ve věci samé [podle ustanovení §74 a §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] odmítl pro neurčitost petitu návrhu. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že návrh je projednatelný. Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 28. 2. 2003, čj. Nc 509/2002-85, návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Podle odůvodnění rozhodnutí tak učinil jednak proto, že by došlo k přesahu předběžného opatření do rozhodnutí ve věci samé, dále proto, že by šlo o úpravu faktických (nikoliv právních) vztahů mezi účastníky a ve svých důsledcích i o úpravu konečnou, a též i proto, že žalobci neosvědčili naléhavost vydání předběžného opatření, tedy, že by hrozil vznik situace s těžko napravitelnými následky, protože namítaná špatně prováděná oprava střechy domu může být řešena v rámci reklamace.
Po podání odvolání proti zamítavému usnesení soud I. stupně nabyl pochybnosti o tom, kým byl podepsán návrh na nařízení předběžného opatření, a měl za to, že k odstranění pochybností je třeba svolat tzv. jiný soudní rok za účelem osobní identifikace svého podpisu každým z žalobců. Výsledek svých zjištění soud I. stupně shrnul v předkládací zprávě odvolacímu soudu (č.l. 160). Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odvolání žalobců č. 13, 16 a 24 odmítl (první odstavec výroku), odvolací řízení o odvolání žalobců č. 15, 17, a 32 zastavil (druhý odstavec výroku), ve vztahu k osmnácti označeným žalobcům usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil (třetí odstavec výroku) a ve vztahu ke stěžovatelům (označených č. 1, 3 a 4) a žalobci č. 2 usnesení soudu I. stupně potvrdil (čtvrtý odstavec výroku) s tím, že základní předpoklady pro vydání předběžného opatření nebyly dány a že závažné omezení žalovaného jako vlastníka předmětných domů při jejich správě a údržbě nebylo obsahem spisu dostatečně opodstatněno.
Dotazem u Krajského soudu v Hradci Králové a u Okresního soudu v Náchodě Ústavní soud ověřil, že stěžovatelé nepodali žalobu směřující proti SBD s žalobním žádáním, kterým sledovali ochranu svých práv nejméně v rozsahu, jak o ni usilovali návrhem na vydání předběžného opatření; totéž potvrdil k dotazu Ústavního soudu i právní zástupce stěžovatelů, který v podání ze dne 15. 2. 2006 dodal, že v uvedené věci bylo akutním dosáhnout včas předběžného opatření, aby oprava střechy samosprávou neschváleným a nevhodným způsobem nebyla provedena a prostředky za tuto opravu nebyly z účtu samosprávy odčerpány. Postup stěžovatelů se opíral o ustanovení §76 odst. 3 o. s. ř. s tím, že předseda senátu měl zároveň určit lhůtu k podání žaloby ve věci samé, jak navrhovatelé v odst. 2. petitu návrhu na vydání předběžného opatření žádali. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 10 C 137/2005, který si Ústavní soud připojil, vyplynulo, že stěžovatelé J. H. a R. M. (společně se S. I.) podali v únoru 2005 žalobu na SBD, kterou se domáhali bezplatného odstranění vad díla (opravy střechy), slevy z ceny díla, vrácení finančních prostředků a předání účetních dokladů a kterou dne 29. 9. 2005 vzali zpět.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany; stěžovatel musí být napadeným rozhodnutím (resp. zásahem) orgánu veřejné moci sám postižen.
V projednávaném případě stěžovatelé napadli usnesení Vrchního soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tedy i výroky, jimiž bylo rozhodováno ve vztahu k jiným žalobcům (výroky v odstavci 1, 2 a 3.). Rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, či zastaveno řízení ve vztahu k jinému žalobci, nepředstavuje pro stěžovatele žádný negativní dopad do jejich základních práv a nenáleží jim ani žádné oprávnění k tomu, aby svojí ústavní stížností vyvolali ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, dotýkající se jiného účastníka řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze v prvním, druhém a třetím odstavci a v odstavci čtvrtém ve vztahu k žalobci označeném pořadovým číslem 2 odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Po posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti v rozsahu, ve kterém stěžovatelé byli oprávněni k jejímu podání, se Ústavní soud zabýval otázkou její přípustnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Toto ustanovení formuluje princip subsidiarity ústavní stížnosti, která je prostředkem k ochraně stěžovatelových základních práv a svobod za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se této ochrany jiným zákonným způsobem domáhat. Za procesní prostředky k ochraně práva Ústavní soud považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000 nebo sp. zn. III. ÚS 252/01). Z tohoto důvodu Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud nebo měl možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy. Pro ucelenost pohledu je však třeba uvést, že rozhodovací činnosti Ústavního soudu jsou podrobována i některá rozhodnutí obecných soudů vydaná formou usnesení, kterými bylo rozhodováno o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou, byť jen volně, souvisí, nicméně které na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv (např. rozhodování ve vazebním, či konkurzním řízení aj.) Taková rozhodnutí mohou mít, a zpravidla také mívají, pro účastníka řízení buďto procesní, nebo i jiné, nikoliv zanedbatelné důsledky s možnými dopady do základních práv a svobod, a proto jsou považována za rozhodnutí o samostatném (od věci samé odlišném) základu, jakkoli v daném stadiu řízení nedochází k meritornímu rozhodování.
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, Ústavní soud zastává ve své rozhodovací praxi názor, že v případě, je-li předběžné opatření způsobilé zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze rozhodnutí o něm podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (srov. nález sp. zn. II.ÚS 221/98, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158 nebo sp. zn. II.ÚS 343/02, ÚS, sv. 28, č. 140), a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. nález sp. zn. sp. zn. IV.ÚS 189/01, ÚS, sv. 24, č. 178).
Ústavní soud tedy vázán svou vlastní - citovanou - nálezovou judikaturou upínající se k přípustnosti ústavní stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavně právní námitce stěžovatelů o porušení pravidel spravedlivého procesu, Ústavní soud předesílá, že spravedlivost řízení z hlediska základních procesních práv zakotvených především v čl. 36 odst. 1, resp. čl. 6 odst. 1, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zásadně posuzuje v jeho celku. Z povahy předběžného opatření, kterým se nerozhoduje konečným způsobem o právech a povinnostech účastníků řízení a jde pouze o posouzení zatímní potřeby úpravy vztahů mezi účastníky řízení, tedy vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku), tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny). Ústavní soud ověřil, že k pochybení takového charakteru v projednávané věci nedošlo. Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze byly věcně i místně příslušné k rozhodnutí o návrhu stěžovatelů a jejich usnesení byla vydána na základě příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Po zjištění, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve svém základu potvrdilo důvody vedoucí k zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření prezentované v usnesení soudu I. stupně (což není vyloučeno), Ústavní soud dospěl k závěru, že je nelze označit za projev svévole.
Shora uvedený závěr nemůže zvrátit ani tvrzení o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, ÚS, sv. 4, č. 78).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, ÚS, sv. 9, č. 157 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, ÚS, sv. 10, č. 38, sp. zn. II.ÚS 225/01, ÚS, sv. 23, č. 102 a další) či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, ÚS, sv. 6, č. 116 a další).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, které však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, ÚS, sv. 9 č. 16, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, ÚS sv. 34, č. 128). Naproti tomu Ústavní soud neodepřel zabývat se porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v případě, že byl žádán o autoritativní konstatování porušení ústavních procesních práv stěžovatele a v případě zjištění jejich porušení tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, ÚS, sv. 34, č. 107, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz).
V projednávaném případě stěžovatelé namítli průtahy v již skončeném řízení a žádali zrušení soudního rozhodnutí. Tato námitka však kasaci napadeného rozhodnutí (jiný návrh stěžovatelé Ústavnímu soudu nepředložili) nemohla přivodit, neboť stěžovatelé porušení ústavních hmotných práv nenamítali a tvrzení o porušení jejich základních procesních práv bylo, jak shora uvedeno, shledáno vzhledem k povaze přezkoumávaného rozhodnutí neopodstatněným. Tento závěr, jakkoli pro stěžovatele negativní, nemění nic na skutečnosti, že je z hlediska ústavněprávního zcela nepřijatelné, aby řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření (ve své podstatě vyjadřující návrh na rychlé rozhodnutí soudu) trvalo téměř tři roky; v dané věci však Ústavní soud neztrácí ze zřetele, že stěžovatelé měli v době trvajících (existujících) průtahů procesní prostředky k ochraně svých práv, kterých fakticky nevyužili, a ve věci samé pak žalobu (byť se žalobním návrhem domáhali poněkud jiného plnění než předběžným opatřením) vzali zpět a žalobu s petitem shodným s návrhem na vydání předběžného opatření nepodali vůbec. Vzhledem k tomu, že autoritativní konstatační výrok o porušení jejich ústavních procesních práv stěžovatelé ústavní stížností nežádali, neměl Ústavní soud prostor učinil jej součástí výroku svého rozhodnutí (srov. i nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, ÚS, sv. 34 č. 128).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu