ECLI:CZ:US:2006:4.US.312.06
sp. zn. IV. ÚS 312/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Č., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2006, č.j. 22 Cdo 1407/2005-357, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že mu byla odepřena spravedlnost a tím porušen čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004. Tento rozsudek byl vydán ve věci vypořádání zaniklého společného jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky (vedlejší účastnice). Mimo jiné bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o tom, že zde specifikovaná nemovitost spadá do společného jmění manželů a není výlučným vlastnictvím stěžovatele, jak se tento snažil v řízení před obecnými soudy prokázat. Nejvyšší soud pak ohledně části dovolání, která zahrnovala i výrok týkající se této budovy, dovolání odmítl pro nepřípustnost. Ústavní stížnost je soustředěna na otázku vlastnictví ke sporné budově a Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se alibisticky vyhnul posuzování této stěžejní otázky. Odůvodnění odmítnutí dovolání pro nepřípustnost shledává stěžovatel zcela nedostatečným a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III.ÚS 289/04.
Otázka, která byla řešena před soudy I. a II. instance a kterou stěžovatel znovu nastolil i ve svém dovolání, spočívá v podstatě v tom, jaký rozsah přestavby způsobí z právního hlediska zánik věci (stavby) a vznik věci nové. Sporná budova vznikla za manželství stěžovatele a vedlejší účastnice přestavbou garáže, která byla ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Ten se domnívá, že přestavba nebyla takového rázu, aby způsobila zánik původní stavby a tudíž i jeho vlastnictví a vznik stavby nové, která už byla předmětem společného jmění manželů. Otázkou se zabývaly soudy prvních dvou stupňů se shodným závěrem, že stavba patří do SJM. Odvolací soud pak ve svém výkladu odkazoval i na judikaturu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze k této problematice. Stěžovatel se však s touto argumentací nespokojil a otázku znovu předestřel k posouzení Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jde tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Dále uvedl, že posuzovaná otázka toto kritérium nesplňuje. Otázka, zda konkrétní věci v konkrétním případě patří do SJM či nikoliv, nemůže mít vliv na obecnou rozhodovací činnosti soudů. Význam přestavby budovy je v každém případě věcí úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat, jen byla-li zjevně nepatřičná.
Stěžovatel označuje odůvodnění odmítavého rozhodnutí jako příliš obecné a tudíž nepřezkoumatelné. Dle jeho názoru se Nejvyšší soud existencí otázky zásadního právního významu ve stěžovatelově věci dostatečně nezabýval. Postupem, který byl stižen přílišným právním formalismem, se dopustil odepření spravedlnosti.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
V tomto případě stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 289/04. Je na místě poznamenat, že citovaný nález se týká situace, kdy odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo odůvodněno vůbec, neboť takový postup občanský soudní řád v tehdy platném znění umožňoval. Ustanovení, podle kterého tehdy Nejvyšší soud postupoval, bylo následně Ústavním soudem zrušeno nálezem sp.zn. Pl.ÚS 1/03. V odůvodnění tohoto nálezu se uvádí, že se neslučuje s principy spravedlivého procesu, je-li rozhodnutí soudu zcela nepřezkoumatelné, zvláště za situace, kdy Nejvyšší soud není posledním orgánem soudního typu, který se věcí může zabývat. Je zde však rovněž zohledněno, že právo na dovolání není ústavně zaručeno, a kritéria, která jsou kladena na odůvodnění rozhodnutí soudů, je tedy třeba použít přiměřeně. Ústavní soud zde formuluje požadavek stručného odůvodnění, aby bylo možné alespoň v hrubých rysech posoudit důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí kritérium přezkoumatelnosti splňuje. Nejvyšší soud se stručně, avšak přiléhavě vyjádřil k námitkám stěžovatele a ústavní stížnost je spíše zopakováním názoru, který stěžovatel prezentoval před všemi předchozími soudními instancemi. Z odůvodnění je v dostatečně míře seznatelné, z jakých úvah Nejvyšší soud vycházel, když dospěl k závěru, že dovolání je v části, která se týká sporné budovy, nepřípustné. S ohledem na konstatovanou nepřípustnost se pak otázkou vlivu přestavby na existenci budovy ani nezabýval, což mu ovšem nelze vytýkat.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv a svobod, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu