ECLI:CZ:US:2006:4.US.358.05
sp. zn. IV. ÚS 358/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. Z., zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou, AK se sídlem U Brány 16, 789 85 Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 1. 2005, čj. 12 Co 940/2003-130, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 7. 2003, čj. 10 C 153/2002-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svého vlastnického práva, práva na rovnost před zákonem a práva na spravedlivý proces [čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.
Stěžovatel stručně zrekapituloval okolnosti svého případu, souhlasil se závěrem Okresního soudu v Šumperku, který dovodil, že k platnému vyvlastnění nemovitostí, o něž byl veden spor, nedošlo s ohledem na vadu v doručení správního rozhodnutí, oponoval však závěru, že obec k nim nabyla vlastnické právo vydržením podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákona a s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ČR a nálezy Ústavního soudu zpochybnil existenci dobré víry vydržitele, v jeho případě pak zejména proto, že obec byla účastníkem restitučního řízení a o uplatněném nároku stěžovatele věděla. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatel označil jednak za překvapivý, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby, a jednak za chybný, protože odvolací soud zaujal názor, že naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení není dán, neboť měl postupovat podle restitučních předpisů, s čímž stěžovatel nesouhlasil.
Ze spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 10 C 153/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v návrhu označených pozemků, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu v Šumperku na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Moravičany. V řízení vyšlo najevo, že rozhodnutím odboru výstavby Okresního národního výboru v Šumperku ze dne 10. 2. 1966 byla podle §18 tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, vyvlastněna část parcely č. 749 tehdy zapsaná v pozemkové knize jako vlastnictví stěžovatele (parcela byla později rozdělená a přeznačená), a to v souvislosti s výstavbou Základní devítileté školy v Moravičanech a urbanistickou úpravou veřejného prostranství. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo stěžovateli, jako účastníku řízení, doručováno, doručenku však podepsal otec stěžovatele. Ze správního spisu okresní soud rovněž zjistil, že rozhodnutí se dostalo o dispoziční sféry stěžovatele, neboť ten proti němu podal odvolání, které bylo následně zamítnuto.
V řízení bylo rovněž konstatováno, že stěžovatel se domáhal navrácení vyvlastněného majetku restituční cestou a svůj nárok, který opíral o titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (vyvlastnění bez vyplacení náhrady) uplatnil u Okresního pozemkového úřadu v Šumperku. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 22. 7. 1993, které nabylo právní moci dne 2. 9. 1993, rozhodl, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě, ale není vlastníkem části předmětné pozemkové parcely, protože byla zastavěna po přechodu na stát; stěžovatel však má možnost požadovat náhradu. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasil a cestou opravných prostředků usiloval o jeho změnu, avšak neúspěšně.
Po provedeném dokazování Okresní soud v Šumperku určovací žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že byť k platnému vyvlastnění nedošlo pro závadu v doručení vyvlastňovacího rozhodnutí, obec Moravičany předmětné nemovitosti vydržela, neboť dobrá víra, že od roku 1966 po vyznačení právní moci na vyvlastňovacím rozhodnutí byly nemovitosti evidovány jako pozemky státu ve správě MNV Moravičany, nebyla ničím zpochybněna.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudek okresního soudu potvrdil. Přestože odvolací soud označil skutková zjištění okresního soudu za správná, jejich právní hodnocení nesdílel a existenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení neshledal. Krajský soud poukázal na vývoj judikatury, řešící otázku, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle §6 odst. 1 zákona o půdě, a odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého, stanovil-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, lze tak činit pouze v případě absence speciální úpravy v zákoně zvláštním. Krajský soud vyložil, že speciální právní úprava ve stěžovatelově případě nechyběla a nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období převzat bez právního důvodu, mohl být uplatněn na základě §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitostí bez právního důvodu) ve lhůtách uvedených v §13 zákona o půdě. Krajský soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel dříve (před podáním žaloby) vyvlastnění pozemků nezpochybňoval, v restitučním řízení naopak tvrdil, že k němu došlo, ale bez poskytnutí náhrady. Krajský soud proto výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby potvrdil, i když na základě jiného důvodu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zamítavá rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností se opírala o dva důvody. Prvním z nich byl právní závěr, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem stěžovateli nesvědčí, neboť pozemky vydržela žalovaná strana (Okresní soud v Šumperku); druhým byl právní názor, že žaloba podle obecných předpisů není namístě a že stěžovatel se měl domáhat navrácení majetku restituční cestou (Krajský soud v Ostravě). Prvotně se tak problém koncentroval do posouzení, zda projednávaný případ spadal pod režim zákona o půdě, či nikoliv. Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., se plénum Ústavního soudu (mimo jiné) přiklonilo k závěru obsaženém ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ."
V projednávaném případě čtvrtý senát Ústavního soudu je povinen respektovat právní závěry obsažené v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu, pročež nutno závěry odvolacího soudu, podrobně rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku, považovat za závěry odpovídající platné právní úpravě a současné judikatuře, kterým nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a to i když soudce zpravodaj v nyní projednávané věci vyslovil s citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu nesouhlas (publikovaný včetně důvodů na www.judikatura.cz); i přes tento nesouhlas je však rozhodnutím sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vázán.
Argumentací stěžovatele, zaměřenou na otázku existence dobré víry jako nutné podmínky pro vydržení nemovitostí žalovanou obcí, se Ústavní soud dále nezabýval, neboť právní názor Okresního soudu v Šumperku byl překonán právním názorem soudu odvolacího, který Ústavní soud potvrdil jako ústavně konformní. Námitky stěžovatele směřující do rozhodnutí okresního soudu tak pozbyly pro věc samu zcela na významu.
K výtce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, a dle jeho názoru navíc chybné, Ústavní soud uvádí, že případy, kdy potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, judikatura Ústavního soudu obecně skutečně označuje za tzv. překvapivá rozhodnutí. Je tomu tak proto, že účastníci řízení zpravidla neměli žádnou možnost se před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámit s právním názorem odvolacího soudu odlišným od právního názoru nalézacího soudu a v důsledku toho jim nebylo umožněno proti němu skutkově i právně argumentovat. Změnu právního náhledu odvolacího soudu proto Ústavní soud považuje za důvod ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, kdy z ústavně právního hlediska se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnit právo vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (srov. např. nálezy sp. zn. III.ÚS 139/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, str. 93, sp. zn. III.ÚS 257/98, ÚS, sv. 13, str. 65, či sp. zn. I.ÚS 122/05 ze dne 17. 1. 2006, dosud nepublikovaný, dostupný v elektronické podobě na www.judikatura.cz).
Závěry shora vyložené však dopadají na projednávaný případ jen formálně. Odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu I. stupně na základě jiných důvodů, avšak otázka, zda na projednávanou věc dopadá restituční zákon či nikoliv, nebyla pro stěžovatele nastolena nově a tudíž překvapivě. Je evidentní, že stěžovatel o restituční cestě věděl a svůj nárok podle zákona o půdě dokonce uplatnil. Pozemkový úřad mu přiznal postavení oprávněné osoby, vlastnictví k předmětným nemovitostem mu ale přiznat nemohl, neboť pozemky byly zastavěny. Pro posouzení věci bylo zcela bez významu, že odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel mohl uplatnit jiný restituční titul (převzetí nemovitosti bez právního důvodu), než který skutečně uplatnil (vyvlastnění bez vyplacení náhrady), neboť z ústavně právního hlediska bylo rozhodné, že uspokojení stěžovatelova nároku mělo být řešeno podle speciálního předpisu, a nikoliv předpisu obecného z důvodů, jak byly shora rozvedeny. Jakkoli tedy mohl stěžovatel být "překvapen" tím, že odvolací soud změnil, resp. posunul názor na řešení předmětu sporu, neměl jeho rozsudek charakter rozhodnutí založeného na přijetí zcela nového právního názoru na věc, který účastník řízení nemohl předpokládat a tudíž v jeho duchu i argumentovat.
Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnických práv stěžovatele, Ústavní soud již dříve judikoval, že ustanoveními čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, II.ÚS 305/99, I.ÚS 197/96). Tvrzení o porušení vlastnického práva tedy bylo zcela nepřípadná. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na rovnost před zákonem (v projednávaném případě zřejmě práva na rovnost účastníků v řízení) či práva na spravedlivý proces, neboť z obsahu spisu bylo zřejmé, že stěžovatel měl přístup k obecným soudům, které, jak Ústavní soud ověřil, při rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny. Skutečnost, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a že se závěry obecných soudů nesouhlasil, nepředstavuje sama o sobě důvod k uplatnění ústavní stížnosti či závěr o její opodstatněnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu