ECLI:CZ:US:2006:4.US.365.04.1
sp. zn. IV. ÚS 365/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky obchodní společnosti B., zastoupené advokátkou JUDr. I.D., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2003, čj. 29 Ca 341/2002-16, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 As 24/2004-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu, jimiž krajský soud v právní věci stěžovatelky v postavení žalobce proti Magistrátu města Brna v postavení žalovaného, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, zastavil předmětné soudní řízení a rozhodl o právu účastníků na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2004 následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující vůči jmenovanému usnesení krajského soudu a vymezil právo účastníků na náhradu nákladů řízení.
2. Stěžovatelka měla za to, že vydáním napadaných rozhodnutí krajským, resp. Nejvyšším správním soudem, došlo k zásahu do jejího základního práva - práva na soudní ochranu, které je zaručeno ustanoveními čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti stěžovatelky byla vystavěna na dvou ústředních námitkách. Nejprve tak stěžovatelka tvrdila, že usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2003, čj. 29 Ca 341/2002-13, které obsahuje výzvu stěžovatelce k zaplacení soudního poplatku za řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jí ani její právní zástupkyni nebylo nikdy doručeno. Z tohoto poté dovozovala, že napadané usnesení krajského soudu bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť tento soud nepostupoval v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Z dikce zákona o soudních poplatcích plyne, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Soud však fakticky ani skutečně nikoho k úhradě soudního poplatku nevyzval. Své tvrzení o nedoručení usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2003 její osobě ani právní zástupkyni stěžovatelka opírala především o údaje z dokladu o převzetí zásilky, který dne 11. 4. 2003 podepsala po obdržení písemností sekretářka její právní zástupkyně a dále o skutečnost, že ještě dne 23. 6. 2003 se nacházelo usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2003 v soudním spise krajského soudu, sp. zn. 29 Ca 341/2002, bez soudního razítka a podpisu oprávněné osoby, když současně v soudním spise krajského soudu, sp. zn. 29 Ca 341/2002, chybí jakýkoliv záznam či jiné doklady o tom, že by toto usnesení bylo soudem vypraveno k poštovní přepravě. Dále pak stěžovatelka namítala, že povinností krajského soudu bylo zaslat své usnesení ze dne 13. 3. 2003 nejen její právní zástupkyni, ale také jí samotné, a to s odkazem na ustanovení §49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), na ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 647/02, sp. zn. IV. ÚS 238/99, sp. zn. II. ÚS 118/02. Z tohoto pohledu je tak nerozhodné, zda dne 11. 4. 2003 bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2003 či nikoliv, neboť řádné doručení tohoto usnesení právní zástupkyni stěžovatelky bez současného doručení stěžovatelce samotné rovněž způsobuje nezákonnost napadaného usnesení krajského soudu. Stěžovatelka tak uzavřela, že zásadní pochybení krajského soudu a Nejvyššího správního soudu spatřuje v tom, že jejich rozhodnutí nevycházela ze zákonné úpravy stanovící povinnost zaslat výzvu k zaplacení soudního poplatku účastníkovi řízení a jeho právnímu zástupci, když prokazatelně nebyla zaslána nikomu. Nedodržení této povinnosti krajským soudem vedlo v konečném důsledku k zastavení soudního řízení, což v ústavněprávní rovině představuje zásah do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 341/2002. Z něj zjistil, že dne 30. 10. 2002 podala stěžovatelka ke krajskému soudu žalobu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Dne 13. 3. 2003 vydal soudce senátu krajského soudu 29 Ca pokyn soudní úřednici, jež je založen na čl. 12 soudního spisu, aby ta zaslala stěžovatelce přípis, který měl mimo jiné obsahovat usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2003, čj. 29 Ca 341/2002-13, vyzývající stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku. Právní zástupkyně stěžovatelky písemnosti krajského soudu vypravené na základě pokynu soudce senátu krajského soudu 29 Ca převzala prostřednictvím své sekretářky dne 11. 4. 2003, když dodejka podepsaná sekretářkou právní zástupkyně stěžovatelky nese identifikační údaje: "29 Ca 341/2002-12 poučení výzva, K 5/4 SOP". Dne 5. 5. 2003 vydal krajský soud napadané usnesení, jímž zastavil předmětné soudní řízení, a to s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2004 zamítl. Při prostudování spisu krajského soudu, sp. zn. 29 Ca 341/2002, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky nejdříve poznamenal, že i nadále setrvává na svém právním názoru o nesplnění poplatkové povinnosti stěžovatelky v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Ca 341/2002, když v tomto ohledu odkázal na odůvodnění jím vydaného usnesení ze dne 5. 5. 2003 a také na závěry Nejvyššího správního soudu z jeho rozsudku ze dne 30. 6. 2004. Jelikož argumentace stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti je shodná s obsahem její kasační stížnosti, považoval krajský soud za nadbytečné se k věci podrobněji vyslovovat. Navrhl tedy, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší správní soud v rámci svého vyjádření zdůraznil, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatňuje v podstatě shodné důvody jako v kasační stížnosti, s nimiž se ovšem Nejvyšší správní soud vypořádal již v odůvodnění napadaného rozsudku. Jelikož Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky dospěl k přesvědčení, že postup krajského soudu nebyl nezákonný a ani po podání ústavní stížnosti neshledává příčin pro změnu svých závěrů vyslovených v napadaném rozsudku, navrhl tak, aby byla projednávaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí, na což ta ve lhůtě, kterou jí Ústavní soud k případné replice určil, nikterak nereagovala.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že krajský soud a Nejvyšší správní soud rozhodovaly v rozporu s platnou právní úpravou, nelze, než označit toto jednání stěžovatelky jako pouhou polemiku se závěry uvedených soudů ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o zastavení předmětného soudního řízení. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah shledán.
9. Krajský soud při rozhodování v právní věci stěžovatelky naznal, že nastaly podmínky pro zastavení předmětného soudního řízení ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 5. 5. 2003 rovněž vyjevil, jaké skutečnosti jej k tomuto závěru vedly. Ke stěžovatelkou podané kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 5. 2003 posoudil Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti namítanou nezákonnost napadaného usnesení krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky je nedůvodná. Oba soudy rozhodující v právní věci stěžovatelky svá rozhodnutí odůvodnily v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí (čl. 16, čl. 49-50), Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatelky z její kasační stížnosti (čl. 49-50). Na takovémto postupu krajského soudu a Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, neboť v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nelze napadaným rozhodnutím v rovině ústavněprávní ničeho vytknout. Při jejich vydávání se krajský soud a Nejvyšší správní soud pohybovaly v ústavněprávním rámci a jejich rozhodnutí postrádají prvek libovůle či dokonce svévole. Na závěru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka byla krajským soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku a bylo tak postupováno v souladu s ustanovením §9 zákona o soudních poplatcích, nehodlá Ústavní soud ničeho měnit. Za těchto okolností je tedy ústavní stížnost stěžovatelky toliko projevem jejího nesouhlasu se závěrem krajského soudu ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o zastavení předmětného soudního řízení, což ovšem samo o sobě nezakládá důvodnost podané ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud nemůže nezopakovat konstatování Nejvyššího správního soudu z jeho rozhodnutí, že: "pokud by obálka, kterou převzala právní zástupkyně stěžovatele, skutečně neobsahovala žádnou písemnost týkající se soudního poplatku, nic nebránilo tomu, aby na tuto skutečnost soud upozornila, když na obálce bylo uvedeno, jaké písemnosti má obsahovat." (čl. 50). Nečinila-li za dané situace právní zástupkyně stěžovatelky, advokátka, jíž musel být význam označení "SOP" z dodejky podepsané dne 11. 4. 2003 (čl. 12) její sekretářkou znám, a jejíž úlohou bylo kvalifikované zastupování stěžovatelky v řízení před soudy, v naznačovaném směru žádné kroky, je z tohoto pohledu potřeba současné dovolávání se ochrany před Ústavním soudem stěžovatelkou považovat za do značné míry problematické.
10. Výtkou stěžovatelky, že povinností krajského soudu bylo zaslat své usnesení ze dne 13. 3. 2003 nejen její právní zástupkyni, ale také jí samotné, a to s odkazem na ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu, na ustanovení §42 odst. 2 soudního řádu správního a na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 647/02, sp. zn. IV. ÚS 238/99, sp. zn. II. ÚS 118/02, se Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, jíž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, nemohl zabývat. To z toho důvodu, že stěžovatelka tuto uplatnila až v řízení o ústavní stížnosti, nikoliv již v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, jak plyne z její kasační stížnosti proti napadanému rozhodnutí krajského soudu (čl. 23 a násl.).
11. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Součást napadaných rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
13. Pokud se jedná o žádost stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba upozornit, že není zcela jasná, neboť ji stěžovatelka neodůvodnila. Obecně platí, že účastníci nesou vlastní náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž z tohoto pravidla existují výjimky. Opírá-li stěžovatelka svůj návrh o ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nelze jí vyhovět, protože její stížnost byla odmítnuta. Jestliže měla stěžovatelka v úmyslu odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, je nutno připomenout, že tento postup je záležitostí výjimečnou a případnou toliko v odůvodněných případech, a to jako určitá sankce vůči účastníku řízení, který svým jednáním zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 53/97, publikovaný pod č. 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, str. 195; dostupný na www.judikatura.cz). S ohledem na to, že podaná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nenalézá Ústavní soud důvod, pro který by měl požadavku stěžovatelky vyhovět (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 11/04, dosud nepublikováno).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu