ECLI:CZ:US:2006:4.US.38.06
sp. zn. IV. ÚS 38/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 19. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 38/06 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1314/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 12 To 9/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2005 sp. zn. 50 T 5/2004, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1314/2005 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 12 To 9/2005 se zrušují.
II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále z čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Tento trestný čin měl stěžovatel spáchat tím, že: "Dne 25. 10. 2003 ve večerních hodinách v M. před hernou G. získal nestandardní směnou 600 EURO za 15 000 Kč od neznámých osob celkem 30 ks bankovek nominální hodnoty 500 Kč a z toho nejméně 17 ks padělků stejného sériového čísla C79 146066 a nejpozději dne 26. 10. 2003 zjistil, že v rámci směny získal padělané bankovky, přesto tohoto dne v době mezi 17.15 hodin až 18.50 hodin v M. v herně A. postupně udal těchto 17 ks padělaných bankovek spolu se třemi pravými bankovkami nominální hodnoty 500 Kč při hře na hracím automatu a po dosažení výhry ve výši 10 000 Kč mu krupiér T. Š. na jeho žádost vyplatil tuto částku, čímž způsobil škodu firmě B., s.r.o. se sídlem M., ve výši 8 500 Kč."
Stěžovatel navrhoval kvalifikovat jeho jednání pouze jako trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 trestního zákona. Krajský soud jeho návrh neakceptoval s odůvodněním, že nutnou podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §141 trestního zákona je, aby stěžovateli bylo padělanými penězi "placeno jako pravými". Tato podmínka je splněna v případě, kdy pachatel získá padělky jako protihodnotu za prodanou věc, poskytnutou službu nebo jinou činnost, která se zpravidla odměňuje. Dále krajský soud uvedl, že soudní praxe (R 29/1982) za takovou službu či činnost nepokládá směnu peněz od soukromé osoby (str. 7 napadeného rozsudku krajského soudu).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl výrok rozsudku soudu prvního stupně spočívající v podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody zrušen a trest odnětí svobody v trvání dvou roků byl stěžovateli uložen jako nepodmíněný.
Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož odůvodnění založil na polemice s obecnými soudy o právní kvalifikaci jeho jednání. Stěžovatel znovu uváděl, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin udávání padělaných a pozměňovaných peněz podle §141 trestního zákona, a to z toho důvodu, že mu bylo placeno padělanými penězi jako pravými při směně bankovek EURO za české koruny, byť mimo oficiální směnárnu či banku. Stěžovatel dále uváděl, že soudy vycházely ze starší judikatury (R 29/1982, NS R 19/1975), která je ovšem extenzivním výkladem ustanovení §141 trestního zákona odpovídající době svého vzniku, kdy neexistovala volná směnitelnost koruny a stát se před tehdy nelegálními obchody s měnou chránil i podobným výkladem.
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů nižší instance a uvedl, že pro rozlišení mezi trestnými činy podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona a §141 trestního zákona je podstatný způsob, jakým pachatel padělané či pozměněné peníze nabyl, resp. skutečnost, zda pachateli bylo padělanými penězi placeno jako pravými. V takovém případě by došlo k naplnění skutkové podstaty podle §141 trestního zákona. Peníze, jimiž bylo pachateli placeno, tedy musí vystupovat buď ve funkci oběživa, nebo ve funkci platidla.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že k aplikaci ustanovení §141 trestního zákona je třeba, aby pachatel tomu, kdo mu platil padělanými nebo pozměněnými penězi, poskytl protihodnotu a v důsledku toho, že mu bylo zaplaceno takovými penězi, utrpěl hmotnou újmu. Nejvyšší soud měl za to, že judikáty užité soudy nižší instance nejsou zastaralé, přičemž odkázal na zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, v platném znění, (dále jen "devizový zákon") a jeho relevantní ustanovení [§1 písm. i), l) a §9 odst. 1]. Dle názoru Nejvyššího soudu vždy byly a jsou k obchodu s devizovými hodnotami, a tedy i ke směně cizí měny za měnu českou oprávněny toliko určité subjekty, a to peněžní ústavy a další subjekty mající k takového činnosti oprávnění udělené ústřední bankou státu. To znamená, že na území našeho státu nesmějí fyzické osoby provádět obchody s devizovými hodnotami jinak než prostřednictvím oprávněných subjektů. Právě z tohoto důvodu nelze padělané (pozměněné) tuzemské peníze, které obviněný získal při směně peněz mimo banku či směnárnu, považovat za oběživo, a tedy za peníze, jimiž bylo placeno jako pravými ve smyslu §141 trestního zákona. Nejvyšší soud odkázal i na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. 1 To 8/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1997, kde je mimo jiné uvedeno, že "cizí měna není zbožím, vůči němuž plní v tržním vztahu české peníze funkci oběživa". Z toho vrchní soud dovodil, že "pro trestnost pachatele trestným činem podle §140 trestního zákona je zcela irelevantní, za jakou měnu nabyl padělané či pozměněné peníze, které užil způsobem předvídaným v ustanovení §140 trestního zákona"
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dle jeho názoru byly podmínky pro přípustnost dovolání splněny, a tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné, porušil čl. 13 Úmluvy zaručující každému účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Stěžovatel má dále za to, že soudy při právní kvalifikaci jeho trestného činu vyšly ze zastaralé judikatury a že na jednorázovou směnu cizí měny učiněnou ne za účelem dosažení zisku nelze vztahovat devizový zákon. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu spočívajícím v nemožnosti provádět obchody s devizovými hodnotami jinak než prostřednictvím devizových míst. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na živnostenský zákon a jeho úpravu směnárenské činnosti jako koncesované živnosti a společenskou realitu v tom smyslu, že např. supermarkety v M. běžně přijímají platby v měně EURO a ačkoli nemají devizovou licenci, nehodnotí Česká národní banka tento stav za rozporný s devizovým zákonem.
II.
Ústavní soud si vyžádal od účastníků a vedlejších účastníků řízení vyjádření.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2006 uvedl, že neodmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu a nepovažoval jej za nepřípustné, jak se stěžovatel snad domnívá, ale naopak se věcí meritorně zabýval. V dalším Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla buď odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nebo zamítnuta jako nedůvodná.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2006 uvedl, že stanovisko Nejvyššího soudu spočívající v tom, že "na území našeho státu fyzické osoby nesmějí provádět obchody s devizovými hodnotami jinak než prostřednictvím devizových míst, a právě proto nelze padělané (pozměněné) peníze získané při směně mimo devizové místo považovat za oběživo, a tedy za peníze, jimiž bylo placeno jako pravými ve smyslu §141 trestního zákona", potvrdilo rozhodnutí vrchního soudu, a proto na toto rozhodnutí odkázal.
Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší státní zastupitelství, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 5/2004, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci došel k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to je případ stěžovatele.
IV.
Obecné soudy vzaly v projednávané věci za prokázané, že - zkráceně řečeno - stěžovatel padělané (a jím pak udané) peníze získal směnou za 600 EURO, vyšly však z toho, že šlo o směnu nelegální, rozpornou s devizovým zákonem; z toho pak dovodily, že stěžovateli za 600 EURO nebylo padělanými penězi placeno jako pravými, čímž vzaly za vyloučeno kvalifikovat jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu jako trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz dle §141 trestního zákona, a proto při použití starší judikatury (ať již jimi přímo citované či nikoliv) posoudily stěžovatelovo jednání jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona.
S těmito závěry z důvodů dále vyložených souhlasit nelze.
Ústavní soud považuje za vhodné nejdříve uvést několik tezí ke vzniku a vývoji devizových předpisů po roce 1989. Devizový zákon č. 219/1995 Sb. (účinný od 1. 10. 1995) byl přijat v souvislosti s transformací ekonomiky plánovaného hospodářství na tržní a otevřenou ekonomiku státu. Oproti předchozí právní úpravě vyjadřoval zcela jinou koncepci, neboť vycházel ze zásady postupného přechodu české měny k úplné vnější směnitelnosti pro běžné operace a vytvářel předpoklady pro některé dílčí regulace ve vymezených kapitálových oblastech [srov. stenoprotokol jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, PS 1993-1996, 34. schůze, 26. 9. 1995; Hrozinková, E.: Právní úprava devizového režimu, Obchodní právo, č. 6/1997, str. 5; Grúň, L.: Devizový zákon po deseti letech (a co mu předcházelo), Právník, č. 3/2006, str. 313-333].
V době svého přijetí obsahoval devizový zákon ustanovení §10, které regulovalo nákup a prodej peněžních prostředků v cizí měně a zlata. V něm bylo stanoveno, že tuzemec nebo cizozemec může bez devizového povolení nakoupit nebo prodat peněžní prostředky v cizí měně nebo zlato mimo jiné i v případě, že se jedná o nahodilý nákup nebo prodej peněžních prostředků v tuzemsku; přitom žádný z účastníků tohoto obchodu nesmí nákup nebo prodej peněžních prostředků veřejně nabízet [§10 písm. e) devizového zákona].
Následně došlo k uvolnění regulace nákupu a prodeje cizí měny, když vláda využila zákonného zmocnění uvedeného v §19 devizového zákona a vydala nařízení vlády č. 129/1998 Sb., kterým se stanoví další případy, kdy se nevyžaduje devizové povolení (účinné od 1. 1. 1999). Podle §1 písm. a) uvedeného nařízení se devizové povolení nevyžadovalo k nákupu nebo prodeji peněžních prostředků v cizí měně nebo zlata, kromě případů stanovených v zákoně.
Devizový zákon byl již v době svého přijetí postaven na principu spočívajícím v tom, že stát reguluje pouze některé devizové operace. Záměr zákonodárce směřoval k postupnému uvolňování obchodních operací s cizí měnou. To ostatně potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 482/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (III. volební období Poslanecké sněmovny, tisk 923/0).
Zákon č. 482/2001 Sb. (účinný od 1. 1. 2002) zrušil řadu ustanovení devizového zákona a mimo jiné zrušil i shora uvedené nařízení vlády č. 129/1998 Sb. a suspendované ustanovení §10 devizového zákona. Důvodem zrušení těchto ustanovení nebyla snaha o přísnější regulaci a odstranění výjimek z devizového zákona, ale naopak záměrné další uvolnění devizového trhu. Tento závěr vyplývá z obecné i zvláštní části (k bodům 14 a 23) důvodové zprávy k zákonu č. 482/2001 Sb. a je podporován i odbornou literaturou (např. Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 3. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 477-479; Mrkývka P. a kol.: Finanční právo a finanční správa 1. díl, Masarykova univerzita, 2006, str. 233).
Zákonodárce uvolňováním trhu s cizí měnou reagoval nejen na potřeby tržní ekonomiky, ale i na závazky vyplývající pro Českou republiku zejména z připravovaného vstupu do Evropské unie a členství v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (srov. čl. II písm. A, B a čl. III obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 482/2001 Sb., III. volební období Poslanecké sněmovny, tisk 923/0). Čl. 56 odst. 1 kapitola 4 Smlouvy o založení Evropského společenství totiž stanoví zákaz všech omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi, za výjimek uvedených v čl. 57-60. Z toho plyne, že osoby mohou plnit své závazky na území Evropské unie jakýmkoliv platebním prostředkem uznaným v jednotlivých členských státech. Neslučitelná s tímto zákazem jsou omezení ve vztahu k placení v hotovosti, stejně jako systém devizových povolení ve vztahu k přidělování deviz či paušálních limitů při hospodaření s penězi či valutami (srov. Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 509).
Z výše uvedeného vyplývá, že nákup a prodej cizí měny pro vlastní potřebu (a nikoliv jako služba pro třetí osobu) byly v době spáchání trestného činu stěžovatelem již zcela uvolněny. Stěžovatel tedy mohl v České republice neomezeně nakoupit nebo prodat peněžní prostředky v cizí měně bez účasti devizového místa (srov. Bakeš, M.: Finanční právo, 3. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 473).
Devizový zákon v době spáchání skutku a rozhodování obecných soudů, stejně jako dnes, obsahuje pouze právní úpravu podnikání v devizové oblasti, přičemž směna devizových prostředků, která není podnikáním, zůstává mimo právní úpravu. Nejvyšší soud ve své argumentaci devizovým zákonem zcela pominul ustanovení §3 odst. 1 devizového zákona, které sice stanoví, že pro provádění obchodů s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb uděluje Česká národní banka devizovému místu devizovou licenci, avšak pouze za předpokladu, je- li činnost devizového místa podnikáním. I Nejvyšším soudem uváděné ustanovení §9 odst. 1 devizového zákona výslovně uvádí nutnost vydání povolení pro obchod s devizovými hodnotami jen v případě, jde-li o podnikání.
Směna popsaná ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyla tedy jednáním praeter či contra legem; tím se dostala pod ochranu ústavní kautely zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel tedy provedl (dle zjištění obecných soudů) výměnu peněz, která byla dovolená, avšak obecné soudy měly za to, že dovolená nebyla. Ačkoli odkaz na devizový zákon je obsažen pouze v usnesení Nejvyššího soudu, Vrchní soud v Praze se ve svém vyjádření s odůvodněním Nejvyššího soudu ztotožnil a na jeho znění odkázal. Krajský soud, stejně jako soudy vyšší instance, pak využil při svém rozhodování judikaturu vydávanou za platnosti zcela odlišné právní úpravy směnitelnosti cizích měn, aniž by odůvodnil, v čem spatřuje její použitelnost i v současné době.
Byť vlastní jednání stěžovatele spočívající v udávání padělaných peněz zůstává nedotčeno a je též trestné, podstatnou okolností případu je, zda spáchání trestného činu předcházelo jednání dovolené či nikoliv, neboť právě na konstrukci, dle níž toto předcházející jednání bylo nedovolené, byly založeny závěry obecných soudů stran toho, že se stěžovatel nedopustil trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz dle §141 trestního zákona, ale trestného činu padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona.
Nemožnost (nedovolenost) směny peněz mezi soukromými osobami byla jedním z podstatných argumentů starší judikatury pro aplikaci ustanovení §140 trestního zákona místo ustanovení §141 trestního zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 5. 1974 sp. zn. 4 To 15/74, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 19/1975, zmiňovaný v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, str. 4): "Peníze, jimiž bylo placeno, tu tedy musí vystupovat buď ve funkci oběživa, která spočívá v tom, že peníze zprostředkovávají oběh zboží, tedy působí při prodeji a nákupu zboží, nebo ve funkci platidla, kdy peníze působí např. při vyplácení mzdy a jiné odměny za práci, při splácení půjčky, při prodeji na úvěr atp. Tyto funkce peněz však nejsou plněny v případě přímého obchodu s penězi uskutečňovaného zejména tím, že naši občané za peníze naší měny kupují peníze cizích států. Obchod s cizozemskými penězi (valutami) podle §7 zákona o devizovém hospodářství č. 142/1970 Sb. je totiž vyhrazen pouze Státní bance československé, případně peněžním ústavům a organizacím, které tím Státní banka československá pověří. Znamená to, že naši občané nesmějí nakupovat cizí peníze a vůbec provádět obchody s valutami jinak než prostřednictvím Státní banky československé, případně jí pověřených peněžních ústavů a organizací. Z těchto důvodů nelze padělané (pozměněné) cizozemské peníze, které pachatel získal koupí od jiné fyzické osoby považovat za peníze, jimiž bylo placeno jako pravými ve smyslu §141 trestního zákona. Proto na případy udávání padělaných (pozměněných) peněz jako pravých, pokud tyto peníze byly získány uvedeným způsobem, nelze použít ustanovení §141 trestního zákona." Na toto rozhodnutí odkazuje i obecnými soudy uváděné stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1982 č. Tpjf 50/1981, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 29/1982.
Závěry obecných soudů ve stěžovatelově případu - jak již uvedeno - evidentně vychází z této starší judikatury přijímané za platnosti předchozích devizových zákonů. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy musí vždy pečlivě vážit míru použitelnosti starší judikatury, a to zvláště judikatury upínající se k výkladu norem trestního práva (v projednávaném případě §140 odst. 2 alinea 2 a §141 trestního zákona), neboť ta byla vydávána za jiných společenských (nejen právních a ekonomických) podmínek; ve vztahu k projednávané věci za neexistence volné směnitelnosti měn mezi soukromými osobami (srov. zejména ustanovení §5 odst. 1 a §6 odst. 7 zákona č. 107/1953 Sb., o devisovém hospodářství; §7 a §9 zákona č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství; §21 a §22 zákona č. 162/1989 Sb., devizový zákon).
Nejvyšší soud odkázal ve svém rozhodnutí i na argumenty obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 8/97. Ústavní soud se s názorem v tomto rozsudku uvedeným neztotožňuje a uvádí, že pojetí cizí měny jako předmětu obchodu dokládají nejen předpisy finančního a občanského práva.
Dle §1 písm. i) devizového zákona se obchodem s devizovými hodnotami mimo jiné rozumí poskytování služeb třetím osobám, jejichž předmětem je nákup nebo prodej devizových hodnot provedený na vlastní nebo cizí účet, zprostředkování nebo jiné obstarání takového nákupu nebo prodeje, včetně přijímání a předávání pokynů k jeho provedení nebo zajištění. Dle §3 odst. 4 věty druhé devizového zákona může Česká národní banka udělit právnické osobě, pokud vykonává směnárenskou činnost v souladu s právními předpisy nepřetržitě alespoň dvanáct měsíců před podáním žádosti o devizovou licenci, i devizovou licenci k prodeji cizí měny za českou měnu. Dále ustanovení §2 písm. a) a b) vyhlášky České národní banky č. 434/2002 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení devizové licence, předpoklady a podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými hodnotami a postup pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými prostředky, hovoří o nákupu a prodeji cizí měny, jako o nákupu a prodeji bankovek, mincí nebo šeků v cizí měně za bankovky, mince nebo šeky v české měně.
Z pohledu předpisů občanského práva je cizí měna způsobilým předmětem kupní smlouvy dle §588 a násl. občanského zákoníku. Občanskoprávní teorie je zajedno v tom, že lze uzavřít kupní smlouvu na peníze, které nejsou zákonným platidlem, tj. i na cizí měnu (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha 2003, str. 768; Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek II, Díl třetí: Závazkové právo, 3. vydání, Praha 2002, str. 171; Šťovíček, J., Vrabec, J.: Kupní smlouvy, Praha 2000, str. 18). Imanentním znakem kupní smlouvy je zaplacení dohodnuté ceny za její předmět. Je tedy nesporné, že za předmět kupní smlouvy, kterým může být i cizí měna, je kupujícím prodávajícímu placeno.
Nelze též souhlasit s argumentem vrchního soudu, že cizí měna není zbožím, poněvadž peníze vystupují buď ve funkci platidla nebo oběživa, a ani jednu z těchto funkcí cizí měna nesplňuje.
Vrchní soud totiž pominul další dvě funkce, které peníze mají. Peníze vystupují i jako měřítko hodnoty veškerého ostatního zboží a statků. Peníze jsou tedy jakýmsi univerzálním zbožím, které jako všeobecný společný jmenovatel je schopno vyjadřovat hodnotu jiného zboží. Dále peníze fungují jako nositel a prostředek k uchování hodnot. V této funkci peníze v sobě udržují určitou hodnotu a jsou schopny ji přenášet dopředu v čase. I když jsou v současné době peníze neplnohodnotné (jsou vyráběny z materiálů, jejichž hodnota není ve vztahu k nominální hodnotě peněz), plní v omezené míře i tuto funkci. Výše uvedené čtyři funkce by měla plnit na území příslušného státu každá národní měna, tedy konkrétní druh peněz zavedený a dále upravený vnitřním právem toho kterého státu, zaštítěný jeho autoritou (viz Bakeš, M.: Finanční právo, 3. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 432-434).
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve několikrát uvedl, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je předvídatelnost práva (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 45). Dle názoru Ústavního soudu je nežádoucí, ba v demokratickém právním státě vyloučené, aby v jednom právním odvětví uznávaná realita obchodu s cizí měnou byla považována za právem aprobovanou, a v jiném odvětví práva byla chápána jako nemožná a zakázaná.
Ústavní soud proto uzavírá, že cizí měna dle současného práva již není mezi soukromými osobami za stanovených podmínek res extra commercium; nabude-li tedy nevědomě jejím dovoleným prodejem padělané či pozměněné peníze ten, kdo je pak udá jako pravé, nemůže se dopustit trestného činu padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona. Pokud obecné soudy vycházely z názoru opačného, aplikovaly nesprávně normy jednoduchého práva, což vedlo k nesprávným závěrům dopadajícím do rozhodnutí o vině (a tím i trestu) stěžovatele v intenzitě zakládající porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny. Vedle toho je zřejmé, že došlo i k porušení čl. 39 Listiny, tedy práva stěžovatele být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně. Z kautel upínajících se k tomuto článku vyplývá, že vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 469/04, nález sp. zn. I. ÚS 558/01 a nález sp. zn. II. ÚS 178/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 116, svazek 31, nález č. 136, a svazek 20, nález č. 190).
Jako obiter dictum konstatuje Ústavní soud, že je výlučně věcí zákonodárce, zda a jak zareaguje na změny devizových předpisů promítající se do aplikace hmotněprávních ustanovení trestního práva; v této souvislosti nebude moci pominout i vázanost České republiky Úmluvou o potírání penězokazectví (publikováno pod č. 15/1932 Sb.).
Nelze však přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel uvádí, že byly podmínky pro přípustnost dovolání splněny, což Nejvyšší soud nejenže nepopíral, ale věc stěžovatele i meritorně projednal, byť s nepříznivým výsledkem pro stěžovatele. Nedošlo tedy k odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti, ale po jeho věcném přezkumu z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Tedy nelze v žádném případě dovozovat, že by bylo stěžovateli odepřeno právo na přístup k tomuto mimořádnému opravnému prostředku, a tím i k účinnému právnímu prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze dle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Zrušením rozhodnutí v rozsahu, jak shora uvedeno, se v řízení před obecnými soudy vytváří dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele, pročež Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů; již ze shora vyloženého je patrno, že Ústavní soud nepovažuje rozsudek soudu prvního stupně za ústavně souladný, jeho přezkum však ponechává na soudu odvolacím, jenž vázán v tomto nálezu vysloveným právním názorem rozhodne o odvoláních, jimiž stěžovatel a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadli rozsudek soudu nalézacího.