ECLI:CZ:US:2006:4.US.430.06
sp. zn. IV. ÚS 430/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Janem Hostinským, advokátem, AK se sídlem Drobného 45a, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, čj. 16 Co 409/2005-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým krajský soud rozhodl o zvýšení jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři A., včetně úhrady dlužného výživného. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho věc nebyla spravedlivě posouzena, neboť krajský soud nezkoumal reálnou hodnotu obchodních podílů, které vlastní v obchodních společnostech Fabbro, s. r. o., a Manilla, s. r. o., a při hodnocení jeho majetkových poměrů přičetl aktiva a pasiva těchto společností jeho osobě. Podle stěžovatele nebyl takový postup správný a naznačil, že pokud se soud zcela neorientoval v ekonomických kategoriích, měl si pro objektivní hodnocení majetkových poměrů stěžovatele obstarat hodnocení odborníka z oblasti finanční analýzy. Právní závěr krajského soudu, podle kterého bylo v možnostech a schopnostech otce platit vyšší částky výživného, pak stěžovatel označil jako nesrozumitelný, neboť z něho nevyplývá, jaké jeho možnosti a schopnosti měl soud na mysli. Na podporu svých argumentů stěžovatel podáním ze dne 23. 10. 2006 ústavní stížnost doplnil znaleckým posudkem znalce v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ing. J. Z.; účelem jeho zpracování bylo stanovení finanční částky pro osobní účely stěžovatele.
Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 10 P 276/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, čj. 10 P 276/2002-20, 10 Sv 547/2002, soud schválil dohodu rodičů, L. Š. a stěžovatele M. Š., podle které byla jejich nezletilá dcera A., svěřena po dobu po rozvodu rodičů do výchovy matky a otec se zavázal platit výživné ve výši 3 000,- Kč měsíčně. V dubnu 2005 matka nezletilé navrhla zvýšení výživného, jejímu návrhu soud vyhověl a po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 9. 8. 2005, čj. 10 P 276/2002-58, 10 P a Nc 165/2005, stanovil otci povinnost přispívat na výživu dcery částkou 5 000,- měsíčně od 1. 9. 2004 do 13. 7. 2005 a částkou 4 000,- Kč měsíčně od 14. 7. 2005 a uhradit dlužné výživné ve výši 22 420,- Kč.
K odvolání matky krajský soud doplnil dokazování a rozsudek okresního změnil tak, že zavázal otce vyživovací povinností ve výši 7 000,- Kč měsíčně pro dobu od 1. 9. 2004 do 31. 7. 2005, od 1. 8. 2005 ve výši 6 000,- měsíčně a úhradou dlužného zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 5. 2006 v částce 46 580,- Kč. Soud uznal potřebu zvýšení výživného, neboť nezletilá začala navštěvovat základní školu a v souvislosti se zahájením povinné školní docházky se její odůvodněné potřeby zvýšily. Při hodnocení majetkových poměrů rodičů nezletilé soud zjišťoval výši jejich čistého měsíčního příjmu, vlastnictví k nemovitostem a ve vztahu ke stěžovateli přihlédl i tomu, že je společníkem ve dvou obchodních společnostech. Zohlednil také, že stěžovateli se v novém vztahu narodil v červenci 2005 syn J., ke kterému má vyživovací povinnost. Po vyhodnocení provedených důkazů měl odvolací soud za to, že matčiny námitky byly důvodné a že otcovy poměry odůvodňují, aby výživné bylo stanoveno ve vyšší částce, než jak rozhodl soud prvního stupně.
Jak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochranu ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Stěžovatel argumentoval porušením čl. 36 Listiny, a proto Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně z hlediska tohoto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomuto závěru dospěl na základě následujících důvodů.
Stěžovatel považoval rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze srpna 2005 za věcně správný a s výživným ve výši 5 000,- Kč a od 14. 7. 2005 ve výši 4 000,- Kč souhlasil (č.l. 70 verte, č.l. 74). Nesouhlasil však s navýšením již zvýšeného výživného o dalších 2 000,- Kč, jak o něm rozhodl Krajský soud v Brně na základě doplněného dokazování provedeného v odvolacím řízení. Podstatou ústavní stížnosti se tak stala kritika stěžovatele zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu, neboť stěžovatel tvrdil, že krajský soud pochybil, když ve vztahu k jeho podnikatelským aktivitám nerozlišil, že aktiva a pasiva obou obchodních společností, ve kterých má stěžovatel obchodní podíl, nejsou aktivy či pasivy "jeho" a dále nerozlišil, která aktiva "vydělávají" finanční prostředky a která na svou existenci potřebují přísun finančních prostředků (sic).
Rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález IV.ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 47 (52-53)]. Pro účely identifikace pochybení, která mohou mít v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právní relevanci, proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jsou to jednak případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález III.ÚS 177/04, Sb.n.u., sv. 33, str. 377). První a druhá skupina případů na stěžovatelův případ zjevně nedopadá, pod třetí skupinu spadají případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 - Sb.n.u., sv. 3, str. 257, sv. 4 str. 255, sv. 31 str. 165, sv. 33, str. 377 a další). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu, jak jej stěžovatel vymezil svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo kasaci rozsudku krajského soudu, neshledal. Právní závěr krajského soudu o "celkově velmi dobrých majetkových poměrech otce" nebylo možno považovat za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy, neboť ze soudního spisu i z odůvodnění napadeného usnesení bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu o změně poměrů na straně otce pohybovala. Takový postup korespondoval s normami zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých soud při stanovení výše výživného zjišťuje schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů. Hodnocení důkazu vypovídajícího o zapojení stěžovatele do podnikatelských aktivit obchodních společností pak Ústavní soud považoval za projev soudního volního rozhodování. Pod maximu práva na spravedlivý proces spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně vypořádat se všemi důkazy. Pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovení §132 o. s. ř., jak se také v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u. sv. 1, str. 41 (46)].
Ústavní soud připomíná, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a soud při jejím zjišťování vedle hlediska fakticky dosahovaných příjmů zohledňuje i celkové majetkové poměry obou rodičů a jejich životní styl. Právní úprava zdůrazňuje princip potenciality příjmů, nikoli jejich fakticity. Vycházel-li tedy Krajský soud v Brně při hodnocení životní úrovně otce z jeho majetkových poměrů, do kterých zahrnul i jeho zapojení do obchodních společností, nelze takový postup označil jako nerozumný či nespravedlivý. Soud se při hodnocení důkazů a posouzení všech okolností, které vyšly najevo, nemusí chovat jako "účetní", a proto skutečnost, že nezajistil ocenění obchodních podílů stěžovatele v obchodních společnostech (např. znaleckým posudkem), nepředstavovalo v projednávaném případě důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl, jaké možnosti a schopnosti otce měl na mysli, Ústavní soud uvádí, že k těmto zákonným pojmům je třeba při jejich interpretaci přistupovat v právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, jež nachází svůj konkrétní výraz v judikatuře obecných soudů. Rozhodnutí obecného soudu nelze označit za nepřezkoumatelné, či vykazující rysy svévole, a jisté, byť i racionální postřehy stěžovatele ani ve svém souhrnu nesignalizují pochybení tak závažné, že by opodstatňovaly závěr o porušení ústavních procesních práv či jiných základních práv stěžovatele. Vzhledem k tomuto zjištění Ústavní soud nepovažoval za nutné provést důkaz navrženým znaleckým posudkem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu