ECLI:CZ:US:2006:4.US.467.04
sp. zn. IV. ÚS 467/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele obchodní společnosti PRA GmbH, sídlem 9. Rue de l Ordre de la Couronne De Chene, Luxembourg, zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Holečkova 31, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 1 KZn 2203/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení policejního komisaře Policie ČR - Správy Sm kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. ČTS: KVSM-204/23-2001, kterým byla podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, odst. 4 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), porušování povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a nekalé soutěže dle §149 trestního zákona, jichž se měl dopustit podezřelý K. A.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaného rozhodnutí krajským státním zastupitelstvím došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také do jeho práva pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnul průběh řízení před orgány veřejné moci, v němž bylo prověřováno podezření ze spáchání trestných činů K. A. Ve vztahu k porušení ústavně zaručených práv své osoby stěžovatel předně zdůrazňoval, že orgány veřejné moci, tedy policejní orgány a orgány státního zastupitelství, ve svém důsledku rozhodly o tom, že v případě jednání K. A. se nejedná o skutek, který by byl postihován trestním zákonem. Takové rozhodnutí však dle názoru stěžovatele přísluší výhradně soudním orgánům, a pokud jej učiní jiný orgán veřejné moci, musí být zákonnost takovéhoto rozhodnutí přezkoumatelná orgánem soudním. Krajské státní zastupitelství se pak dle prohlášení stěžovatele ve svém rozhodnutí nevypořádalo se všemi stížnostními námitkami a popřelo jeden ze zásadních atributů volného hodnocení důkazů, jmenovitě logiku. Na základě tohoto tedy napadané rozhodnutí krajského státního zastupitelství vykazuje nesoulad s hmotně právními předpisy a rovněž s předpisy procesními. Stěžovatel se dále nemohl ztotožnit s postupem policejních orgánů v průběhu šetření jím podaného podnětu, když byl vyloučen z účasti na úkonech, které se vztahovaly k šetřené věci, zatímco právnímu zástupci osoby, proti které podané oznámení směřovalo, byla účast při těchto úkonech umožněna. Tímto mělo dojít k porušení rovnosti stran v řízení a současně k vyloučení stěžovatele z řízení s důsledky ve sféře základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatel uzavřel svými úvahami v tom směru, že byl zasažen na právu pokojně užívat majetek, aniž by mohl být svého majetku zbaven, když K.A. převedl majetek stěžovatele na obchodní společnost NATURPRODUKT CZ, s.r.o., jednoznačně protizákonně.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem předmětné ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s tím, že v konkrétní věci nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelé osoby a že věc byla odložena dle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu. Je ovšem plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Na tom nemůže nic změnit subjektivní přesvědčení stěžovatele o spáchání trestného činu, neboť ten nemá z hlediska trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení rovnocenné postavení. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, publikované pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 343; dostupné na www.judikatura.cz). Domnívá-li se tedy stěžovatel, že v souvislosti s postupem orgánů činných v trestním řízení či v souvislosti s jejich rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, nelze s ním souhlasit.
Vytýká-li stěžovatel krajskému státnímu zastupitelství, že se v napadaném rozhodnutí nevypořádalo se všemi stížnostními námitkami stěžovatele a popřelo jeden z atributů volného hodnocení důkazů, jmenovitě logiku, pak Ústavní soud k tomuto doplňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by právní závěry státního zástupce krajského státního zastupitelství byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. V dané věci Ústavní soud ověřil, že podnět stěžovatele byl vyšetřovatelem ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu řádně prověřen. Byly shledány důkazy a byla provedena šetření, ze kterých vyplynulo, že zajištěné důkazy neprokazují podezření ze spáchání trestného činu a neodůvodňují tedy zahájení trestního stíhání proti K. A., což vedlo policejní orgán k vydání usnesení ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu. Státní zástupce při rozhodování o stížnosti proti tomuto usnesení dospěl zhodnocením důkazů ke stejnému závěru s tím, že oznamovaným jednáním K. A. došlo k formálnímu porušení zákonných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, avšak toto porušení s ohledem na absenci subjektivní stránky v úvahu připadajících trestných činů nezakládá důvody k trestní odpovědnosti K. A. a je svým obsahem významné toliko pro občanskoprávní, resp. obchodněprávní řízení.
Pokud má stěžovatel za to, že při prošetřování podezření ze spáchání trestných činů K. A. došlo k porušení rovnosti stran v řízení a současně k vyloučení stěžovatele z řízení s důsledky ve sféře základních práv a svobod stěžovatele, když byl vyloučen z účasti na úkonech, které se vztahovaly k šetřené věci, zatímco právnímu zástupci osoby, proti které podané oznámení směřovalo, byla účast při těchto úkonech umožněna, pak stěžovatel zřejmě přehlíží, že v předmětné věci vystupoval jako oznamovatel trestného činu, případně jako poškozený, jehož oprávnění jsou explicitně upravena v ustanovení §43 a násl. trestního řádu. Na svých právech, jež je třeba posuzovat z hlediska procesního postavení stěžovatele v dané věci, tak ten naznačeným postupem nebyl nikterak zkrácen.
Nakonec k hodnocení stěžovatele, že je možno uvažovat o zásahu do jeho práva pokojně užívat majetek, aniž by mohl být svého majetku zbaven, je nutné doplnit, že již ze samé podstaty věci je takovýto zásah do práv stěžovatele vyloučen, neboť napadaným usnesením bylo pravomocně rozhodnuto ve věci trestního oznámení. Zde tak považuje Ústavní soud za důležité připomenout, plně v souladu se závěry své ustálené judikatury, reprezentované např. rozhodnutím ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 180/06, že: "trestní právo poskytuje zcela krajní prostředky pro postih jednání, které má soukromoprávní základ, a to pro případy, kdy jsou ohroženy celospolečenské zájmy a hodnoty. V zásadě však trestní řízení (postih) nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Proto je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy" (citováno usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 180/06; dosud nepublikováno).
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu