ECLI:CZ:US:2006:4.US.47.06
sp. zn. IV. ÚS 47/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2006 o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, Advokátní kancelář v Písku, Velké nám. 180/2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.10.2005, č.j. 10 Ca 167/2005-56, a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 18.8.2005, č.j. 2 Afs 202/2004-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3.2.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu dle čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy ČR, dále čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podstatou sporu je dle stěžovatele posouzení právní otázky, zda dne 23.10.2000 byly dodatečné platební výměry stěžovateli řádně doručeny a zda tedy dnem následujícím počala běžet odvolací lhůta. Dodatečné platební výměry byly správcem daně vydány dne 10.10.2000, předány dne 13.10.2000 k poštovní přepravě a stěžovatel je dne 23.10.2000 převzal. Avšak ještě před jejich doručením, a to dne 20.10.2000, stěžovatel předložil správci daně plnou moc pro daňového poradce, aby jej zastupoval v daňovém řízení.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.10.2004, sp. zn. 10 Ca 156/2004, zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že správce daně měl dodatečné platební výměry zaslat zástupci stěžovatele poté, co obdržel předmětnou plnou moc. Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud by za dané situace správce daně byl povinen rozhodnutí znovu zaslat zástupci daňového subjektu, musel by fakticky předchozí úkon zopakovat, přestože k tomu nebyl zákonem povinován. Poukaz stěžovatele na faktické prodloužení odvolací lhůty je proto nepřípadný.
Následně byla žaloba stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnuta, a to s odkazem na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry uvedenými v napadených rozsudcích a domnívá se, že první rozsudek krajského soudu ve věci byl správný a dodatečné platební výměry mu nebyly dosud řádně doručeny, neboť nebyly doručeny jeho zvolenému zmocněnci. K případné námitce opožděnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl Krajským soudem v Českých Budějovicích ústně i písemně poučen o možnosti podat ve lhůtě dvou týdnů kasační stížnost z důvodů podle §103 s.ř.s., což také učinil. Z toho, že mu rozhodnutí o této podané kasační stížnosti dosud nebylo doručeno, dovozuje, že lhůta k podání ústavní stížnosti dosud neuplynula. Stěžovatel ve své argumentaci odkazuje též na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 89/2002.
V průběhu řízení o podané ústavní stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud o stěžovatelem podané kasační stížnosti usnesením ze dne 1.3.2006, č.j. 2 Afs 10/20006-76, tak, že ji odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) a §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního.
Ústavní soud si vyžádal podklady ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 167/2005, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti opožděná.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. III. ÚS 62/95, Sb. n. u. ÚS, svazek č.4, str. 243). Stejně tak Ústavní soud setrvává na názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí ve věci musí zasahovat do práv a svobod stěžovatele. To znamená, že je o právech a povinnostech stěžovatele nějakým způsobem rozhodnuto.
V daném případě stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc byla vrácena do dalšího řízení. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné, jímž by se rozhodlo o právech a povinnostech stěžovatele, ale o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu. Byť je krajský soud dle soudního řádu správního právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán, nelze dopředu presumovat podobu rozhodnutí krajského soudu a konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu za rozhodnutí (dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy), jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. V části brojící proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 158/04, www.judikatura.cz).
Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení napadeného rozsudku krajského soudu je podán po lhůtě stanovené zákonem. Podání kasační stížnosti nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, je-li kasační stížnost ze zákona nepřípustná.
Již v nálezu vedeném pod sp. zn. III. ÚS 40/93 (Sb. n. u. ÚS, svazek č. 1, str. č. 47; stejně např. IV. ÚS 45/04, Sb. n. u. ÚS, svazek č.33, str. 523) Ústavní soud uvedl, že "v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, které zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání je třeba považovat za rozhodnutí, které pouze autoritativně konstatuje (deklaruje) neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. V takovém případě lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu". Principy takto vyjádřené lze vztáhnout i na kasační stížnost.
Stěžovatel argumentuje, že byl o možnosti podání kasační stížnosti dle §103 soudního řádu správního poučen krajským soudem. Ústavní soud konstatuje, že poučení krajského soudu bylo v podstatě správné, neboť kasační stížnost i v projednávaném případě za určitých předpokladů podat bylo možno, a to nejen z důvodu uvedeného v ustanovení §104 odst. 3 písm. a) věta za středníkem soudního řádu správního, tedy proto, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud již dříve uvedl, že : "Smyslem a účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil." (nález sp. zn. IV. ÚS 136/05, www.judikatura.cz).
V souladu s názorem Ústavního soudu je i judikatura Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku vedeném pod sp. zn. 2 Afs 216/2004 (www.nssoud.cz) k ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního uvedl : "Tato výluka je důsledkem vázanosti právním názorem vyplývajícím z ust. §110 odst. 3 s. ř. s. Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti je ovšem třeba vzít v úvahu skutečnosti, pro které by daný postup porušil právo účastníka na spravedlivý proces. ... Účelem institutu nepřípustnosti kasační stížnosti proti novému rozhodnutí vydanému na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu bylo zamezení opakování kasační stížnosti ze stejných důvodů, které by logicky nemohlo přinést jiný výsledek a vedlo by jen k protahování řízení."
Ze shora uvedeného vyplývá, že byť je opětovné podání kasační stížnosti, poté co byla věc vrácena soudu prvního stupně, upraveno výlukou uvedenou v ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, vztahují se na řízení před krajským soudem i záruky spravedlivého procesu vyjádřené mimo jiné i v ustanovení §103 soudního řádu správního. Z tohoto důvodu lze shledat poučení krajského soudu za převážně správné, i když ne zcela přesné. Ústavní soud však v daném případě musel vzít též v úvahu, že stěžovatel byl v řízení právně zastoupen advokátem; bylo právní i etickou povinností stěžovatelova zástupce, aby jako znalec práva náležitě střežil zájmy klienta, jehož zastoupení převzal, přičemž v rámci plnění této povinnosti především měl uvážit, za jakých okolností by mohl Nejvyšší správní soud považovat jím podanou kasační stížnost za přípustnou, tedy nepodléhající výluce dle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. Jestliže však za stěžovatele jeho jménem podal kasační stížnost toliko kritizující právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v předcházejícím kasačním rozhodnutí, nemohl Nejvyšší správní soud dospět k jinému závěru, než že podaná kasační stížnost je ex lege nepřípustná, pročež - jak uvedeno - nemohlo jejím podáním býti dosaženo prodloužení lhůty, v níž mohl rozhodnutí krajského soudu stěžovatel napadnout ústavní stížností.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto posledním procesním prostředkem byl tedy ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a lhůta k podání ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od doručení tohoto rozsudku. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli (jeho zmocněnci) doručen dne 19. 11. 2005 a ústavní stížnost byl podána k poštovní přepravě až dne 2. 2. 2006, tedy po uplynutí 60 denní zákonné lhůty. Byť stěžovatel sám zřejmě nenese za opožděné podání ústavní stížnosti odpovědnost, neboť z okolností případu se zdá být téměř jisté, že došlo k pochybení jeho zástupce, není Ústavní soud oprávněn toto pochybení reparovat, neboť uvedená lhůta kogentně stanovená zákonem o Ústavním soudu je lhůtou nepřekročitelnou a neprodloužitelnou (srov. usnesení IV. ÚS 248/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 6, str. 601); zákonem o Ústavním soudu je Ústavní soud dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán a jeho nerespektováním dopustil by se sám protiústavnosti (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než stěžovatelovu ústavní stížnost jako zčásti opožděnou a zčásti nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj