ECLI:CZ:US:2006:4.US.600.05
sp. zn. IV. ÚS 600/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. J., právně zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolovská 60, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2005, sp. zn. 5 To 35/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o jeho odměně a náhradě hotových výdajů při zastupování poškozených v trestním řízení. V řízení vedeném proti M. Ř., přiznal Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. dubna 2005, pod sp. zn. 2 T 11/2001, stěžovateli částku ve výši 2.132.962,50 Kč. Odvolací soud toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovateli přiznal pouze částku 179.316,- Kč, ve zbývající návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zamítl.
Ve svém podání stěžovatel provedl rekapitulaci výpočtu odměny a náhrady hotových výdajů jak ji provedly jednotlivé soudy a podrobně popsal v čem spočívá správnost výpočtu provedeného Městským soudem v Praze.
Mezi stěžovatelem (ustanoveným zmocněncem poškozených) a státem vznikl veřejnoprávní vztah, z něhož stěžovateli vyplynuly povinnosti v podobě právních služeb a státu povinnost náhrady odměny a vzniklých nákladů. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 7 Tz 74/99, podle kterého nelze při výpočtu odměny vycházet z §8 odst. 1 Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), které stanoví tarifní hodnotu podle ceny věci nebo práva, ale je třeba vycházet z ustanovení §10 odst. 2 a 3 advokátního tarifu, které stanoví tarifní hodnotu podle horní hranice trestní sazby. Vrchní soud však určení výše mimosmluvní odměny podle §10 odst. 3 advokátního tarifu posoudil jako rozpornou se zásadou spravedlivého odměňování. Dospěl tak k nižší částce, což mělo, podle stěžovatele, porušit proporcionalitu povinností stěžovatele a státu.
V postupu vrchního soudu tak stěžovatel shledal zásah do svých základních práv zaručených v čl. 9 odst. 1 a 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám mimo jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. V souvislosti s tím poukázal na stanovisko Ústavního soudu publikované pod sp. zn. Pl. ÚS. st-1/96.
Ve svém podání dále uvedl, že výše odměny a náhrad by se podle jím popisovaného výpočtu bezpochyby posuzovala v případě kdyby každý poškozený byl zastoupen jiným zmocněncem. Rovněž v případě odměny a náhrad obhájce by krácení nebylo provedeno v rozsahu v jakém se týkalo jeho. S ohledem k tomuto závěru shledal v rozhodnutím vrchního soudu také porušení čl. 1 Listiny (zaručující každému rovnost v právech), a čl. 7 odst. 2 Listiny (podle kterého nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že při stanovení odměny Vrchní soud v Praze postupoval dle příslušných ustanovení advokátního tarifu (za účast při hlavních líčeních před podle §11 odst. 1 písm. g), §10 odst. 3 písm. c), a §7 advokátního tarifu, a náhrady podle ustanovení §14 odst. 1 písm. b), a §13 odst. 3 advokátního tarifu).
Podle ustanovení §151 odst. 6 trestního řádu se §151 odst. 2 až 5 přiměřeně použijí na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného. Ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu přitom odkazuje na zvláštní předpis - advokátní tarif.
Při stanovení výše mimosmluvní odměny tedy vrchní soud vycházel z právní kvalifikace skutku, kterým byla škoda způsobena. Neakceptoval však postup požadovaný stěžovatelem, který užil rovněž Městský soud v Praze, na určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle horní hranice trestní sazby trestného činu, kterým byl obžalovaný v dané trestní věci uznán vinným.
Vrchní soud v Praze při svém rozhodování nezohlednil počet stěžovatelem zastupovaných poškozených, neboť dospěl k závěru, že právní důvod jednotlivých nároků poškozených na náhradu škody je vzhledem k charakteru trestné činnosti zcela obdobný a právní pomoc i při vyšším počtu poškozených zůstává na stejné úrovni. Vrchní soud měl současně za to, že zvýšení náročnosti práce společného zmocněnce je zohledněno v nárůstu sumy škody způsobené trestným činem, která je pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby rozhodná.
Stěžovatel se s takovým způsobem výpočtu výše odměny a náhrady hotových výdajů neztotožňuje, zejména spatřuje porušení zákona i svých práv v tom, že Vrchní soud v Praze odmítl aplikovat ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, které zohledňuje počet společně zastupovaných osob.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že způsob výpočtu odměny by v případě obhájce byl odlišný od projednávané věci, poukazuje Ústavní soud na "přiměřenost" aplikace ustanovení §151 odst. 2 až 5 trestního řádu, plynoucí z ustanovení §151 odst. 6 trestního řádu. Od toho se odvíjí rovněž poukaz stěžovatele na judikát Ústavního soudu - stanovisko sp. zn. Pl. ÚS. st. 1/96. Jakkoliv se stanovisko vztahovalo k předchozí právní úpravě advokátního tarifu, (č. 270/1990 Sb.), je aplikovatelné i na nynější právní úpravu. Podle tohoto stanoviska není výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny, prováděných na základě zákona, a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, omezením smluvní volnosti. Při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními advokátního tarifu z hlediska ústavního je proto podstatné, zdali se rozpor dotýká článku 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
V projednávané věci však Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení proporcionality plnění ze strany jeho a ze strany státu v takové intenzitě, aby svými důsledky bylo způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod.
Svým podáním tedy stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel zejména posouzení výše vypočtené odměny, kdy obecné soudy dospěly k odlišným částkám. Tím byl Ústavní soud fakticky postaven do role třetí instance v systému všeobecného soudnictví, ačkoliv mu toto postavení nepřísluší. Jestliže tedy stěžovatel napadl ústavní stížností pouze způsob, jakým byl soudem aplikován advokátní tarif, není takové případné porušení práva způsobilé, aby se jím Ústavní soud zabýval, pokud současně nedošlo i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To by připadalo v úvahu pouze za situace, že by proces interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecným soudem byl založen na libovůli či dokonce svévoli. V daném případě by se konkrétně mohlo jednat o pominutí či podstatné odchýlení se vrchního soudu od advokátního tarifu případě neodůvodnění postupu při stanovování výše odměny. Takovou vadu však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí, které Vrchního soudu v Praze dostatečným způsobem odůvodnil, neshledal.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že k obdobným závěrům dospěl i v případě stížností dalších dvou zmocněnců vedených pod sp. zn. I. ÚS 507/05 a III. ÚS 449/05.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu