ECLI:CZ:US:2006:4.US.643.05
sp. zn. IV. ÚS 643/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2004, čj. 24 Co 327/2004-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2005 se M. B. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaný rozsudek krajského soudu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 8 C 71/2003, vyplývá, že rodičům stěžovatelky, kteří v roce 1945 byli občany německé národnosti a z toho důvodu i státními příslušníky Německé říše, byly podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. konfiskovány nemovitosti v k.ú. a obci Říčky. Pozemkový úřad v Rychnově nad Kněžnou v roce 2003 rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 25. 2. 2004 žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nebylo-li rodičům stěžovatelky vráceno občanství (podle dekretu presidenta republiky č. 33/1945, ani podle pozdějších předpisů), nesplňovali podmínky oprávněné osoby podle zák.č. 243/1992 Sb., takže oprávněnou osobou není ani stěžovatelka.
Odvolací soud rozsudek okresního soudu přezkoumal bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno pouze z důvodu namítaného nesprávného právního posouzení věci a účastníci s tím souhlasili. Uvedl, že ve věci jde o vyřešení otázky, zda stěžovatelka je oprávněnou osobou podle zák.č. 243/1992 Sb., což závisí na posouzení, zda podmínky oprávněných osob podle tohoto zákona splňují rodiče stěžovatelky, jimž byly předmětné nemovitosti konfiskovány. Rozhodné skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr, že rodičům stěžovatelky bylo československé státní občanství zachováno, však v řízení zjištěny nebyly. Odvolací soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky a rozsudek okresního soudu potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 27. 7. 2005 poté, co dospěl k závěru, že řešení konkrétních právních otázek ve věci nečinilo jakékoli zásadní právní obtíže. Jako rozhodující zdůraznil skutečnost, že otec stěžovatelky sice požádal OMN Žamberk o čs. občanství, ale osvědčení o jeho zachování (§2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.) nebylo jemu ani jeho manželce uděleno. Jakékoliv další okolnosti zmíněné stěžovatelkou, které by snad měly konstruovat "faktické" zachování, resp. znovunabytí čs. státního občanství jejími rodiči, nemohou být rozhodné.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V argumentaci k uvedenému tvrzení však stěžovatelka pouze polemizuje s právním posouzením její věci obecnými soudy, s nímž nesouhlasí. Je toho názoru, že otázka splnění podmínky státního občanství jejích rodičů byla posouzena nedostatečně a nebyly zohledněny veškeré rozhodující skutečnosti. Znovu poukázala na potvrzení velitele SNB v Rokytnici v Orlických horách ze dne 17. 10. 1945, které vyznívá ve prospěch jejího otce, a na skutečnost, že o vrácení státního občanství otec požádal, před vyřízením své žádosti však byl odsunut. Nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, dle něhož došlo ke konfiskaci veškerého majetku rodičů stěžovatelky.
Ústavní soud se seznámil s uvedenými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud věc stěžovatelky především posoudil z pohledu tvrzeného porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (zahrnujícího též čl. 11 Listiny), jež zní:
"Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. "
Ústavní soud úvodem připomíná základní principy, jak vyplývají z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") při aplikaci čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve věcech restitucí konfiskovaného majetku (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku, 2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2005, str. 71):
* Čl. 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na nabytí majetku.
* Stěžovatel může namítat porušení čl. 1 Protokolu č. 1 pouze tehdy, vztahují-li se inkriminovaná rozhodnutí k "majetku" ve smyslu tohoto ustanovení. Pojem "majetek" zahrnuje jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" na získání skutečného vlastnického práva. Naproti tomu za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 nelze považovat naději, že bude uznáno původní vlastnické právo, které nemohlo být účinně vykonáváno; totéž platí o podmíněné pohledávce, jež zanikla z důvodu nesplnění podmínky.
* Čl. 1 Protokolu č. 1 nemůže být vykládán tak, že smluvním státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit rozsah restitucí majetku a stanovit podmínky, za kterých lze majetek vrátit bývalým vlastníkům. Smluvní státy pak zejména disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1. Pokud ovšem smluvní stát poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umožňující celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího režimu, lze takovou legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1 ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1.
Při aplikaci uvedených zásad na projednávaný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že restituční požadavek stěžovatelky, založený na ustanoveních zákona č. 243/1992 Sb., měl povahu pouhého tvrzení existence zákonného nároku. Samotný tvrzený zákonný nárok ovšem nemůže být považován za "existující majetek". Dle názoru Ústavního soudu stěžovatelka neměla ani "legitimní naději" na získání majetku konfiskovaného jejím rodičům. Taková legitimní naděje by v případě stěžovatelky existovala, pokud by měla dostatečný základ v restitučních zákonech a byla by potvrzována ustálenou judikaturou obecných soudů. S ohledem na skutečnosti obsažené v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, zejména že řešení konkrétních právních otázek ve věci nečinilo jakékoli zásadní právní obtíže, stěžovatelka legitimní naději na získání majetku konfiskovaného jejím rodičům neměla. Z uvedených důvodů je tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejího vlastnického práva zjevně neopodstatněné.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje, jak vyplývá z jejího obsahu, v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka v tomto směru nepoukázala na žádný z článků Listiny či Úmluvy, z jejích tvrzení lze dovodit, že měla na mysli porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy (resp. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), zaručujícího právo na spravedlivý proces.
K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy se její věcí zabývaly jen povrchně a nedostatečně, z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry, Ústavní soud připomíná, že spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces (jak civilní, tak trestní), aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu citovaného článku. V tomto směru je však nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není kompetentní projednávat stížnost namítající, jak je tomu v daném případě, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu Rychnově nad Kněžnou, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Dle přesvědčení Ústavního soudu všem účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu