ECLI:CZ:US:2006:4.US.648.05
sp. zn. IV. ÚS 648/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., právně zastoupeného JUDr. Bohumilem Olšarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Opočno, Hradecká 205, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. července 2005, sp. zn. 20 Cdo 839/2005, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2004, sp. zn. 24 Co 287/2004 a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. září 2003, sp. zn. E 3757/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Uvedeným usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí (výrok I.) a stěžovateli byla stanovena povinnost nahradit oprávněné náklady řízení o jeho návrhu (výrok II.). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové shora popsaným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatele napadeným usnesením, kterým dovolání odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s jeho námitkami, neuznaly jím vystavenou fakturu a z toho plynoucí nárok na vzájemný zápočet pohledávek. Soudy podle tvrzení stěžovatele přihlédly pouze k tvrzení oprávněné a nikoliv k tvrzením a důkazům které předložil on. Tím mělo podle stěžovatele dojít ke zkrácení v jeho základních právech, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel brojí obdobně jako v odvolání argumentem o nesprávném právním posouzení věci, kdy v ústavní stížnosti se domáhá opětovného přehodnocení důkazů. Rovněž předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedla, že rozhodnutím krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Soudkyně Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve svém vyjádření pouze odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud postoupil vyjádření účastníků stěžovateli, ten však na ně nereagoval.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, vedeného pod sp. zn. E 3757/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu obecného soudu je patrné, že proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo posouzeno jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. V něm poukázal stěžovatel na skutečnost, že oprávněné zaslal fakturu a následně, ještě před uplynutím promlčecí doby, i návrh na vzájemné započtení pohledávek. Podle stanoviska oprávněné však byla faktura stěžovatele vystavena bez právního důvodu a navíc s ní, stejně jako s projevem vůle stěžovatele k započtení vzájemných pohledávek, nebyla seznámena do té doby, než obdržela uvedené odvolání. V té době však již byl nárok stěžovatele promlčen.
Soud prvého stupně posoudil uvedené skutečnosti jako rozhodné a v důsledku toho vydal napadené rozhodnutí, kterým návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. V odvolání pak stěžovatel užil shodnou argumentaci jako v řízení před okresním soudem, tedy že fakturu i návrh na vzájemné započtení pohledávek oprávněné zaslal před uplynutím promlčecí lhůty. Své námitky pak stěžovatel zopakoval ještě v dovolání.
Námitky stěžovatele pak vycházejí z tvrzení, že oprávněná ani přes výzvy soudu nedoložila účetní dokumenty, které navíc, dle vyjádření znalce, nebyly v té době ani vedeny. Naopak stěžovatel předložil doklady o tom, že fakturu vydal a ta je nadále vedena jako nezaplacená, a dále, že příslušná DPH již byla zaplacena. Současně však uvedl, že faktura byla zaslána obyčejnou poštou a nikoliv doporučeně.
Podaná ústavní stížnost sama pak postrádala ústavně právní argumentaci, neboť se zaměřila pouze na popis řízení před soudy všech stupňů a na stěžovatelův pohled na rozhodné skutečnosti. To vše bylo doplněno tvrzením o zkrácení v právu na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení. Uvedené však k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti postačovat nemůže a protože ani Ústavní soud neshledal žádný důvod ospravedlňující kasaci rozhodnutí soudu první a druhé instance z příčin porušení kautel ústavnosti, byla ve vztahu k těmto rozhodnutím shledána ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná.
Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, podle kterého měl být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces v řízení před Nejvyšším soudem ČR tím, že v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je jeho, není možné považovat za důvodné. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci budou soudy postupovat v souladu s příslušnými procesními předpisy. Toto právo nikomu nezaručuje, a ani zaručit nemůže, úspěch v jeho věci. Pokud stěžovatelem předložené důkazy Nejvyšší soud ČR neshledal jako důvodné, nelze takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Právu na spravedlivý proces odpovídá rovněž povinnost, aby soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a adekvátně se vypořádaly s okolnostmi, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. V opačném případě by mohl nastat ústavněprávní deficit obdobný neústavnosti. V projednávané věci však Nejvyšší soud ČR přesvědčivě zdůvodnil, co jej vedlo k vydání rozhodnutí a Ústavní soud neshledal, že by tím zasáhl do namítaných základních práv stěžovatele. V projednávané věci není případný ani tvrzený zásah v právu na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího soudu ČR, a proto mu nezbylo, než v této části ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu