ECLI:CZ:US:2006:4.US.65.06
sp. zn. IV. ÚS 65/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného Mgr. Alicí Valenzovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Rokycanech, Havlíčkova 218, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 50 To 618/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2006 se V. Z. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2005, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 10. 2005, a znovu rozhodnuto tak, že žádost stěžovatele ze dne 3. 10. 2005 a ze dne 17. 10. 2005 o propuštění z vazby na svobodu se zamítá s tím, že se nepřijímá jeho slib a zamítá se návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Ke zrušení citovaného usnesení okresního soudu došlo pouze z důvodu týkajícího se nabízené záruky, kde krajský soud dospěl k závěru, že o této záruce nemělo být vůbec rozhodováno, neboť nesplňovala formální náležitosti záruky vyžadované §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho základní práva dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 věta prvá a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K porušení čl. 38 odst. 1 Listiny mělo dojít tím, že při rozhodování okresního soudu v neveřejném zasedání dne 25. 10. 2005 o žádosti o propuštění z vazby na svobodu bylo rozhodováno v jiném složení senátu než dne 23. 9. 2005, kdy bylo konáno hlavní líčení. Změna spočívala v tom, že namísto přísedící H. K. rozhodoval dne 25. 10. 2005 přísedící M. O. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pravidlo nezměnitelnosti senátu ve smyslu §219 odst. 3 tr.ř. lze vztáhnout pouze na hlavní líčení a má za to, že soud druhé instance porušil čl. 38 odst. 1 Listiny. K porušení čl. 38 odst. 2 Listiny pak mělo dojít tím, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu soud prvního stupně rozhodl až po neúměrných průtazích, nikoliv tedy v zákonem stanovené lhůtě pěti dnů. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že lhůta pěti dnů stanovená v §72 odst. 3 tr.řádu je lhůtou pořádkovou a její nedodržení samo o sobě není důvodem pro propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Stěžoval dále uvedl, že rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu považuje za nezákonné i z toho důvodu, že vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu v jeho případě nebyl naplněn, případně že poskytl dostatečné záruky pro to, aby bylo podané žádosti vyhověno.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí okresního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že byl porušen čl. 90 věta prvá a čl. 95 Ústavy. Citovaná ustanovení totiž sama o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Nelze se jich tudíž dovolávat samostatně.
K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, dle něhož "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.", Ústavní soud připomíná, že rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu (z četné judikatury viz např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 33, nálezy č. 76 a č. 88). Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obecných soudů ohledně výkladu §242 tr. řádu, stanovícího některé aspekty řízení při rozhodování senátu v neveřejném zasedání, konkrétně požadavek stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele při veřejném zasedání. Stejně jako v jiných případech, také zde náleží především obecným soudům vyložit a aplikovat zákonná ustanovení o složení senátu. Místo pro zásah Ústavního soudu pro porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny by bylo pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr obecných soudů ohledně složení senátu rozhodujícího v neveřejném zasedání zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití. Názor odvolacího soudu obsažený v odůvodnění napadeného usnesení, dle něhož pravidlo nezměnitelnosti senátu ve smyslu §219 odst. 3 tr.řádu lze vztáhnout pouze na hlavní líčení, však Ústavní soud považuje za zcela ústavně konformní. Jinak řečeno, výklad prosazovaný stěžovatelem nemá oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu a jeho tvrzení o porušení Listiny je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána ........... bez zbytečných průtahů ............. ." , Ústavní soud připomíná, že v souvislosti s právem na osobní svobodu je uvedené základní právo konkretizováno v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož účelem je zabezpečit každému, kdo byl zbaven svobody, urychlený soudní přezkum zákonnosti jeho zbavení osobní svobody. Při aplikaci citovaného článku skutečnost, zda bylo právo stěžovatele na urychlené rozhodnutí o zákonnosti vazby respektováno, nutno posuzovat ve světle konkrétních okolností každého případu; lhůty odporující citovanému článku, tedy mohou být různé (z četné judikatury viz např. věc Singh proti České republice, 2005, Evropský soud pro lidská práva č. 2/2005). V případě stěžovatele bylo důvodem nedodržení 5 denní lhůty pro rozhodnutí to, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, že paralelně bylo rozhodováno o stížnosti stěžovatele proti vzetí do vazby. Dle názoru krajského soudu v tomto případě mělo přednost rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení, jímž byl vzat do vazby. Za těchto okolností se Ústavní soud domnívá, že nedodržení zákonem stanovení 5 denní lhůty nemohlo založit porušení základního práva na urychlený přezkum zbavení svobody dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, resp. práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s omezením své osobní svobody jako takovým. Je toho názoru, že vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu v jeho případě není dán, případně že poskytl dostatečné záruky pro to, aby jeho žádosti o propuštění na svobodu bylo vyhověno. V odůvodnění své stížnosti dále odkázal na svoji žádost o propuštění z vazby na svobodu ze dne 3. 10. 2005, její doplnění a na stížnost do usnesení okresního soudu ze dne 25. 10. 2005 a její doplnění ze dne 22. 11. 2005. K tomu Ústavní soud připomíná, že dle jeho konstantní judikatury výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (viz nález I. ÚS 303/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 24, str. 149, a v něm uvedenou judikaturu). Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě nebude spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o vazbě bude vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Navíc v rámci rozhodování, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě podle §71 odst. 4 tr. řádu, soud musí zkoumat nejednom existenci vazebních důvodů dle §67 tr. řádu ale navíc i existenci důvodů uvedených v §71 odst. 4 tr. řádu, mj. i hrozby zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání (viz nález uveřejněný pod č. 92, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 34). Je proto třeba posoudit, z jakých úvah obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu vycházely.
Okresní soud Plzeň - město v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dospěl ke stejným závěrům jako v předcházejícím rozhodnutí o vzetí do vazby a podrobně konkretizoval, na čem je založeno důvodné podezření, že se skutky, pro něž je stěžovatel obviněn, staly a v čem spočívají obavy odůvodňující útěkovou vazbu. Konkrétní a podrobné odůvodnění obsahuje i napadené usnesení krajského soudu. Z těchto skutečností Ústavní soud dovodil, že omezení osobní svobody stěžovatele nelze považovat za rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu