ECLI:CZ:US:2006:4.US.71.06
sp. zn. IV. ÚS 71/06
Usnesení
IV. ÚS 71/06
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Kolíně IV., Politických vězňů 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, čj. 30 Co 385/2005-106, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2006, doplněným podáním ze dne 10. 3. 2006, se Ing. J. F. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek, kterým v právní věci žalobce O. F. proti stěžovateli o návrzích na zvýšení výživného pro zletilého syna a zrušení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci, byl mj. pravomocně zamítnut návrh žalobce na zvýšení výživného i návrh stěžovatele na zrušení výživného.
Stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a dále aby rozhodl, že náklady na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela nebo zčásti zaplatí stát. Tyto návrhy nijak neodůvodnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi provedenými důkazy a vznesenými důkazními návrhy, čímž vybočil z mezí a zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušil i princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Skutková zjištění odvolacího soudu byla dle jeho názoru interpretována v rozporu se skutečným i procesním stavem věci a zásada volného hodnocení důkazů byla protiústavním způsobem porušena.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a dalších shromážděných podkladů pro rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud úvodem připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež má následující znění:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).";
konkrétně nic neuvádí (jak je ze znění příslušných článků zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní soud dále připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v cit. článku Úmluvy (a korespondujících ustanovení Listiny), je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Podstatou námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces je tvrzení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jež nelze označit za spravedlivý proces. Nespravedlivost procesu pak stěžovatel spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních, vadném hodnocení důkazů a vadném právním posouzení věci. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatel nesouhlasí především s odlišným názorem odvolacího soudu, který při hodnocení jeho schopností a možností ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině dospěl k závěru, že by i v současné době byl schopen dosáhnout nejméně takového příjmu, jako v době posledního rozhodování o výživném, tj. přes 9 000,- Kč čistého měsíčně. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda v daném směru obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaný případ není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (viz např. nález III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud neshledal. Výsledek řízení také neumožňuje, aby Ústavní soud případně rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zcela nebo zčásti zaplatí stát.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 24. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu