ECLI:CZ:US:2006:4.US.753.05
sp. zn. IV. ÚS 753/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Klatovy, Krameriova 139, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 As 53/2005, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí o přestupku Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravního úřadu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. OD 2949/2003-8MK-782, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2005, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2005, č. j. 7 As 53/2005 - 89 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že mu bylo odepřeno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť soudy neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům a čl. 95 Ústavy, když ve věci rozhodující soudci byli vázáni při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a v tomto směru nepostupovali.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2005, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí o přestupku Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravního úřadu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. OD 2949/2003-8MK-782 do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravního úřadu, ze dne 14. 1. 2004, č. j. OD 2949/2003-8MK-782, uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a mimo jiné mu byla uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 26. 4. 2004, č. j. DSH/1325/04, zamítl a současně potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Klatovy. Stěžovatel proto podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, ve které požadoval zrušení rozhodnutí vydaných ve správním řízení. Krajský soud v Plzni po provedeném řízení žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 58 Ca 47/2004, zamítl s tím, že stěžovatel nebyl v mezích žalobních bodů zkrácen na svých právech, ani rozhodnutím správního orgánu, ani jeho postupem. Rozsudek Krajského soudu v Plzni stěžovatel napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností kasační stížnost stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh celého správního řízení a napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vytýkal, že z jeho závěrů nelze v podstatě ani poznat, resp. dovodit, co bylo důvodem zamítnutí kasační stížnosti. Podstatou jeho ústavní stížnosti byla nespokojenost s rozhodnutím jak správních orgánů, tak ve věci rozhodujících soudů, kterým vytýká nedostatečné zjištění skutkového stavu a z toho vyplývající nesprávné závěry, ke kterým ve svých rozhodnutích dospěly. Stěžejní námitka stěžovatele spočívala ve tvrzení, že ve skutečnosti motorové vozidlo neřídil, jen si ze svého automobilu bral věci, které potřeboval z auta odnést. Porušení namítaných základních práv stěžovatel při tom nijak ústavně právní argumentací nerozvedl.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 53/2005, u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 58 Ca 47/2004 a u Krajského úřadu Plzeňského kraje sp. zn. DSH /1325/04 a vyjádření ve věci rozhodujících soudů a Krajského úřadu Plzeňského kraje.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 2005 uvedl, že svoji rozhodovací činnost uplatnil zcela v mezích a způsobem, které stanoví soudní řád správní, při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě čtvrté Ústavy a v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné v kasační stížnosti, s nimiž se řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odkázal, a to zejména na stranu č. 3 a 4, z nichž je patrné, že Nejvyšší správní soud považoval za zásadní tu skutečnost, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel skutečně řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku uvedenou v ustanovení §30 odst. 1 písm. ch) zákona o přestupcích. Nejvyšší správní soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 2. 1. 2006 k námitkám stěžovatele vzneseným proti jeho rozhodnutí uvedl, že důvody pro podání ústavní stížnosti se shodují s žalobními body, na základě kterých krajský soud v této právní věci rozhodoval. Proč krajský soud neshledal jednotlivé žalobní body důvodnými zdůvodnil v odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně si opatřil veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí, v rozhodnutí uvedl všechny skutečnosti, které měl za prokázané a zdůvodnil, ze kterých důkazů vycházel a jak je hodnotil, zdůvodnil své závěry jak ohledně důkazů v neprospěch stěžovatele, tak důkazů v jeho prospěch, chyby v hodnocení důkazů se nedopustil a z provedených důkazů vyvodil odpovídající logický skutkový závěr. Vycházel proto ze spolehlivě zjištěného stavu věci, který má oporu ve správním spise. Porušení namítaných základních práv pak podle názoru krajského soudu stěžovatel spatřuje v odlišném hodnocení skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů v dané právní věci soudem. Závěrem Krajský soud v Plzni navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Krajský úřad Plzeňského kraje, který stěžovatel v ústavní stížnosti označil jako vedlejšího účastníka řízení, se svého postavení, ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, sdělením ze dne 2. 1. 2006 výslovně vzdal.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni byla stěžovateli zaslána na vědomí. Stěžovatel ve své replice k doručeným vyjádřením setrval na tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a vyslovil svůj nesouhlas s obsahem doručených vyjádření s tím, že se bez jakýchkoliv problémů podrobil dechové zkoušce proto, že si byl plně vědom toho, že neřídil motorové vozidlo a pokud si vybíral ze svého auta určité věci, žádný právní předpis platný v České republice mu v tom nebránil.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v kasační stížnosti. Jak vyplývá z rozsudku napadeného ústavní stížností, Nejvyšší správní soud se vznesenými námitkami stěžovatele podrobně zabýval, když v odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl, proč jim nepřisvědčil i vyložil, jakými úvahami se při tom řídil. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud z předložených soudních spisů nezjistil, že by stěžovateli bylo v provedeném soudním řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona o přestupcích a soudního řádu správního, neshledal Ústavní soud jejich porušení. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných ústavním pořádkem.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že Nejvyšší správní soud dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto články obecně upravují povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále upravují vázanost soudce při rozhodování zákonem. Byť citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah totiž v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 16/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 52).
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí o přestupku Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravního úřadu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. OD 2949/2003-8MK-782 do rozhodnutí o ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti citovaného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu