ECLI:CZ:US:2006:4.US.768.05.1
sp. zn. IV. ÚS 768/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, P. O. BOX 2, proti výroku II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 15 Co 411/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2005, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroků II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 15 Co 411/2005. Podle názoru stěžovatelky napadenými výroky byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 28. 7. 2004 domáhala u Okresního soudu v Olomouci zaplacení pohledávky ve výši 9.340,- Kč s přísl. proti žalovaném Ing. J. Z. (dále jen "vedlejší účastník řízení") z titulu nezaplacení odměny za vedení účetnictví. Okresní soud v Olomouci rozsudkem pro uznání ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 21 C 176/2004, návrhu stěžovatelky vyhověl včetně uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7.918,50 Kč. Na základě odvolání vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným ústavní stížností ve výroku I. zrušil rozsudek soudu okresního soudu ve vyhovujícím výroku co do částky 5.500,- Kč s přísl. a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť vedlejší účastník řízení v mezidobí tuto částku stěžovatelce uhradil a stěžovatelka v této části vzala svůj návrh zpět. Ve výroku II. odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacení nákladů řízení stěžovatelce ve výši 1.156,70 Kč. Ve výroku III. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 3.840,- Kč s přísl. a ve výroku IV. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacení nákladů odvolacího řízení ve výši 1.053,90 Kč. Odvolací soud při procesním posuzování otázky úspěšnosti žaloby stěžovatelky vyšel z toho, že žaloba byla podána pro zaplacení jistiny ve výši 9.340,- Kč, přičemž na tuto jistinu vedlejší účastník řízení před rozhodnutím soudu I. stupně zaplatil dne 23. 11. 2004 částku 4.000,- Kč, avšak žaloba pro tuto částku stěžovatelkou do rozhodnutí soudu I. stupně zpět vzata nebyla. Dne 22. 12. 2004 vedlejší účastník řízení zaplatil stěžovatelce částku 1.500,- Kč. Na nákladech odvolacího řízení pak uložil odvolací soud povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částečnou náhradu nákladů ve výši 1.053,90 Kč, a to z důvodu neúspěchu na straně vedlejšího účastníka řízení v rozsahu 57,2 %.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně krácení nákladů řízení. Tento soud měl rozhodnout podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť k částečnému zpět vzetí žaloby stěžovatelkou došlo po podání odvolání vedlejšího účastníka řízení proti rozhodnutí soudu I. stupně, když žaloba jinak byla podána důvodně. Proto je to vedlejší účastník řízení, kdo by měl být povinen hradit náklady řízení. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud překročil zákonný rozsah přezkumné činnosti vyplývající z ustanovení §205b o. s. ř. a tím došlo k porušení namítaných ústavně zaručených základních práv.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Okresním soudem v Olomouci sp. zn. 21 C 176/2004 a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že své nákladové rozhodnutí odůvodnil v rozhodnutí napadeném ústavní stížností a na důvody tam uvedené i odkázal. Podle názoru krajského soudu o nákladech řízení rozhodují soudy ve sporném řízení z úřední povinnosti, na základě úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení, jde o samostatné výroky procesního charakteru, které režimu meritorního výroku rozsudku pro uznání dle ustanovení §153a o. s. ř. nepodléhají a na které proto ani nelze vztáhnout omezený rozsah odvolacích důvodů dle ustanovení §205b o. s. ř.
Ing. J. Z. jako vedlejší účastník řízení se svého postavení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal.
Vyjádření Krajského soudu v Ostravě bylo stěžovatelce zasláno na vědomí. Stěžovatelka k němu svoji repliku nepodala.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Olomouci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných pod ústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadá výroky Krajského soudu v Ostravě, kterými tento soud rozhodl o výši nákladů řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že aplikace a interpretace ustanovení §142 a násl. o. s. ř. je výlučně věcí obecných soudů. Ústavní přezkum výroků (rozhodnutí) o nákladech řízení, s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně. Tvrzení stěžovatelky stran nesprávnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností však tohoto druhu není, neboť jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.), jak se i stalo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 45/94 in Sb. n. u. US Svazek 3, Nález č. 5).
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že odvolací soud dospěl ve věci nákladů řízení k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na porušení ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 a 95 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto články obecně upravují povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále upravují vázanost soudce při rozhodování zákonem. Byť citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah totiž v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97 in Sb. n. u. US Svazek č. 8 Nález č. 52).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud právní názory odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu