ECLI:CZ:US:2006:4.US.77.06
sp. zn. IV. ÚS 77/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1447/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 5 To 228/2005, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 1 T 3/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
P. Š. (dále jen "stěžovatel") se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2006 domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že rozsudkem ze dne 29. 3. 2005 okresní soud uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství, za což byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Krajský soud odvolání stěžovatele a jeho otce zamítl usnesením ze dne 1. 6. 2005.
Stěžovatel podal dovolání, které opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání obsažené námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Podle názoru dovolacího soudu stěžovatel uplatnil výhrady především k úplnosti důkazního řízení a jeho procesní správnosti a ke způsobu hodnocení důkazů soudy, přičemž zpochybnil úplnost a správnost skutkového stavu věci zjištěného soudy a současně prosazoval vlastní názor na hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Nenamítl nesprávné právní posouzení skutku popsaného v rozsudku nalézacího soudu ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně učinil závěr o tom, že skutek měl být právně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) trestního zákona. Dovolací důvod tak byl stěžovatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad, zejména dle ust. §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Podle dovolacího soudu stěžovatel se fakticky domáhal změny skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, tedy dovolání uplatnil na procesním, a nikoliv hmotně právním základě. Uplatněné námitky však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, a proto dovolací soud dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutími okresního a krajského soudu, bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku vad v oblasti skutkových zjištění byl dle svého přesvědčení nespravedlivě odsouzen, čímž byl porušen čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny. Soudu prvního stupně vytkl, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci a zamítl jako nadbytečný návrh na konfrontaci obviněných s poškozeným. Odvolací soud se dle jeho názoru zmýlil, když návrh na konfrontaci s poškozeným považoval za návrh na konfrontaci se spoluobviněným. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatele; ze zjištěného skutkového stavu tak nemohly dospět k jednoznačnému závěru o spáchání trestného činu, za který byl odsouzen. Ve vztahu k dovolacímu soudu stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s jeho závěrem o nepřípustnosti dovolání, což považuje za důsledek velmi restriktivního výkladu podmínek přípustnosti dovolání.
Ústavní soud na podkladě obsahu podané ústavní stížnosti a k ní připojených příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že napadená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla vydána na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož byla věc nesprávně právně kvalifikována, čímž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Ústavní soud připomíná, že z hlediska citovaného článku, stejně jako článku 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; musí však zabezpečit úplnou "rovnost zbraní" ve věci. Úlohou Ústavního soudu pak je, aby se zabýval tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. K námitce stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navrženou konfrontaci s poškozeným, Ústavní soud uvádí, že dle jeho názoru z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že měl-li stěžovatel svým návrhem v řízení před soudem prvního stupně na mysli doplnění dokazování konfrontací nikoliv obou obžalovaných, ale s nezletilým poškozeným, měl možnost vznést procesní námitku, což neučinil. Jak ovšem odvolací soud konstatoval, nezletilý poškozený jako svědek vypovídal ve věci dvakrát zcela shodně, v druhém případě pak za přítomnosti obou obhájců. Kontradiktornost řízení tak dle přesvědčení Ústavního soudu byla dostatečně zajištěna.
Pokud stěžovatel namítl, že obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, především že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry, Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, č. 5).
Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu o "nepřípustnosti" dovolání. Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud dovolání odmítl nikoliv jako "nepřípustné", ale, jak bylo již výše konstatováno, jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu. Podstatu této části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o neexistenci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dospěl k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu, závěru. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR danost dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Po celkovém posouzení spravedlivosti řízení Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu jsou zjevně neopodstatněná. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Za tohoto stavu bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 1, zaručujícího právo na osobní svobodu, neboť této svobody byl zbaven zákonným způsobem, stejně jako tvrzení o porušení čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, které stěžovatel ostatně nepodložil jakoukoliv ústavněprávní argumentací.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu