ECLI:CZ:US:2006:4.US.808.05
sp. zn. IV. ÚS 808/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. F. T., zastoupeného Mgr. Markem Pilátem, advokátem, Advokátní kancelář MIKŠ & SUK se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2005, sp. zn. 8 Tdo 911/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2005, sp. zn. 8 Tdo 911/2005. Stěžovatel namítá, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a dále právo hájit se sám nebo prostřednictvím svého obhájce ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje porušení uvedených ústavních kautel ve způsobu opatření a hodnocení důkazů vztahujících se ke třem dílčím útokům (skutkům) trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, jejichž spácháním byl Nejvyšším soudem uznán vinným. Dále vyslovuje nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání dovolacím soudem.
V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku o vině v bodě II. a ve výroku o trestu zrušil.
Z ústavní stížnosti a dalších spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1.11.2004, sp. zn. 1 T 13/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona spáchaným jednáním popsaným ve výroku o vině pod body I./1. až 5. (ad 1. - 5. obžaloby). Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věcí popsaných ve výroku rozsudku.
Městský soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 18/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek o vině stěžovatele trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona v bodě I./1. (ad 1. obžaloby), a tím i ve výroku o trestech. Podle ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel skutky pod body I./2.-5. (ad 2.-5. obžaloby) spáchal uvedený trestný čin a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věcí v rozsahu shodném s napadeným rozsudkem. V rozsahu zrušení, tj. pokud se jedná o dílčí skutek pod bodem I./1., podle ustanovení §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. (Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 1 T 13/2004, trestní stíhání stěžovatele pro skutek pod bodem I./1. podle §231 odst. 1 tr. řádu, za použití §223 odst. 2 tr. řádu, z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, zastavil.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod vedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž uvedl, že tento dovolací důvod spatřuje "ve vztahu k bodu 2. obžaloby" a pouze ve vztahu k tomuto bodu, tj. bodu II./2. rozsudku Městského soudu v Praze, vznesl výhradu, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na obhajobu (výslech stěžejního svědka bez přítomnosti obhájce).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 911/2005, zrušil shora citované rozsudky soudů obou stupňů v celé části týkající se stěžovatele. Podle ustanovení §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatel se uznává vinným trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona spáchaným skutky popsanými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body I./3.,4. a 5. a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věcí v rozsahu shodném s výrokem soudu druhého stupně. Dále podle ustanovení §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby v rozsahu zrušení, tj. pokud jde o skutek pod bodem I./2. jeho původního rozsudku, věc znovu projednal a rozhodl. (Obvodní soud pro Prahu 9 následně usnesením ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 1 T 55/2005, stěžovatele podle §226 písm. a) tr. řádu obžaloby pro skutek ad I./2. zprostil.)
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko rozsudek Nejvyššího soudu a pouze zrušení části tohoto rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti navrhuje. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že z povahy a rozsahu jeho jurisdikční pravomoci vyplývá, že - jakožto kasační orgán - je vázán podaným návrhem (tzn. jeho petitem) a není oprávněn zrušit jiné rozhodnutí orgánu veřejné moci, než bylo navrženo, byť důvodnost ústavní stížnosti může zkoumat i z jiných hledisek, než jen těch, které vyplývají ze samotné stížnosti.
Stěžovatel, ač ústavní stížností napadá rozsudek Nejvyššího soudu, v podstatě uplatňuje pouze námitky napadající správnost skutkových zjištění vyvozených z dokazování provedeného v přípravném řízení a v řízení před nalézacím soudem. Zpochybňuje zejména zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení při provedení domovní prohlídky a prohlídky automobilu, namítá nepřípustnost použití výsledků těchto prohlídek jako důkazů v řízení před soudem a zdůrazňuje, že po zadržení podle ustanovení §76 odst. 1 tr. řádu nebyl poučen o právu zvolit si obhájce a nebyla mu dána možnost si obhájce zvolit. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu namítá toliko skutečnost, že dovolacím soudem mohlo být jeho jednání kvalifikováno toliko jako trestný čin nedovoleného přechovávání omamných a psychotropních látek podle §187a tr. zákona.
Stěžovatel tedy žádné argumenty na podporu svého tvrzení, že Nejvyšší soud postupoval vůči němu protiústavně, neuvedl (jeho výtky se upínají výlučně k údajně protiústavnímu postupu soudu nalézacího a soudu odvolacího, resp. postupu policejních orgánů v počátcích trestního stíhání proti němu vedeného) a ani Ústavní soud z příloh předložených stěžovatelem a z vyžádaných částí trestního spisu nezjistil, že by Nejvyšší soud - a pouze jeho rozhodnutí je ústavní stížností napadáno - jakkoliv pochybil v rovině, která by zasáhla ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dovolání stěžovatele je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené zákonem. Dále dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je opodstatněné. Dovolání stěžovatele proto v plném rozsahu vyhověl, přisvědčil jeho námitce vztahující se k bodu I./2. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Pokud se jedná o další dílčí útoky (skutky) - body I./3., 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně - těmito se dovolací soud nezabýval, neboť proti nim dovolání nesměřovalo, a Nejvyšší soud proto skutková zjištění soudů obou stupňů k těmto bodům se vztahující v celém rozsahu pouze převzal. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně v zákoně uvedených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových zjištění vyvozených před soudy prvního a druhého stupně, a to ani za situace, kdy by dovolatelem byly námitky napadající správnost skutkových zjištění v dovolání uplatněny, což se v dané věci ani nestalo. Nejvyšší soud proto poté, kdy z procesních důvodů rozsudky soudu prvního i druhého stupně v části týkající se stěžovatele v celém rozsahu zrušil, rozhodl v souladu s návrhem stěžovatele o skutku dovoláním napadeném a zbývající část výroku o vině opodstatněně toliko převzal z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, aniž by jakýmkoliv způsobem přezkoumával a hodnotil správnost a úplnost skutkových zjištění týkajících se této části výroku o vině.
Vzhledem k zúžení rozsahu skutků naplňujících skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu podrobně odůvodnil použitou právní kvalifikaci, včetně zdůvodnění splnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona odůvodňujících použití vyšší trestní sazby a rovněž tak rozvedl úvahy o druhu a výši ukládaného trestu.
Z konstatovaného se podává, že za situace, kdy z pohledu kritérií ústavnosti je posuzováno výlučně rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze tomuto soudu, vycházeje z jeho ex lege založené rozhodovací a v tom rámci omezené přezkumné pravomoci, vytýkat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v ústavní stížnosti konkretizovaných.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v projednávané věci postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivé řízení, neměl tudíž prostor a důvod k zásahu vůči jeho rozhodnutí, za dané situace nebyl oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování soudu.
Ze shora rozvedených důvodů bylo nutné posuzovat návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněný, a proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu