ECLI:CZ:US:2006:4.US.819.05
sp. zn. IV. ÚS 819/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel T. G., zastoupený JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Plzeň, Houškova 30, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 7 To 408/2005 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2005, která po odstranění vad stěžovatelem splňuje formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán Okresním soudem v Chebu pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona. Již v přípravném řízení byl stěžovatel vzat do vazby usnesením soudce téhož soudu ze dne 7. 5. 2004, a to z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu. Usneseními napadenými ústavní stížností obecné soudy zamítly žádost stěžovatele podle §72 odst. 3 tr. řádu, doručenou Okresnímu soudu v Chebu dne 12. 10. 2005, o propuštění z vazby na svobodu.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy nerespektovaly ustanovení §28 odst. 2 tr. řádu, když při jeho výslechu, který byl započat dne 6. 5. 2004, poučení o jeho právech neprovedl orgán činný v trestním řízení, nýbrž přítomná tlumočnice. Současně stěžovatel poukázal na průtahy v rozhodování o vazební žádosti, neboť usnesení stížnostního soudu bylo Okresnímu soudu v Chebu doručeno dne 23. 12. 2005, obhájci stěžovatele však bylo doručeno až 18. 1. 2006, tedy téměř za měsíc. Dále stěžovatel poukázal na chyby v usnesení okresního soudu ze dne 26. 10. 2005 a to jak písařské, tak i co se týče jeho poučovací povinnosti.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu jako vedlejších účastníků řízení a spisový materiál Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3 T 99/2004.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí a uvedl, že podle jeho názoru k porušení práv stěžovatele, zaručených mu trestním řádem, nedošlo.
Okresní soud v Chebu ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění usnesení tohoto soudu, které bylo napadeno ústavní stížností a zdůraznil, že pouhá formální nepřesnost při sepisování protokolu v přípravném řízení dne 6. 5. 2004 nemohla mít žádný vliv na zachování práv stěžovatele. Z protokolu samotného je patrné, že stěžovatel byl schopen komunikovat s policejním orgánem jen prostřednictvím přítomné tlumočnice a stěžovatel podle vyjádření, zachyceného do protokolu, poučení porozuměl, potvrdil, že během celého výslechu byla přítomna tlumočnice, výslech probíhal bez jakýchkoliv jazykových bariér a tlumočení rozuměl. Navíc nelze přehlédnout, že uvedený výslech byl přerušen za účelem zajištění obhajoby stěžovatele, který si po poučení obhájce sám nezvolil a bylo vyčkáno ustanovení obhájce a posléze při pokračování téhož dne po předchozím přerušení byl stěžovatel znovu poučen v souladu s trestním řádem včetně ustanovení §28 odst. 2 tr. řádu. Žádné námitky proti postupu policejního orgánu pak ze strany stěžovatele vzneseny nebyly.
Okresní státní zastupitelství v Chebu ve svém vyjádření uvedlo, že se ztotožňuje s argumentací uvedenou v usnesení odvolacího soudu.
Krajské státní zastupitelství v Plzni se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Z důvodu, že vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nebyla Ústavním soudem stěžovateli zaslána na vědomí.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval hlavní námitkou stěžovatele, a to že při jeho výslechu konaném dne 6. 5. 2004 Policie České republiky při aplikaci ustanovení §28 odst. 2 tr. řádu, podle jehož dikce je třeba obviněnému písemně předložit usnesení o zahájení trestního stíhání, což neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje, uvedla v protokolu o výslechu obviněného, který je založen v trestním spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3 T 99/2004 pod č. l. 87, že obviněný byl přítomnou tlumočnicí poučen o svých právech a dále byl poučen ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 tr. řádu.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel po svém vzetí do vazby dne 7. 5. 2004, byl dne 7. 10. 2004 vyslechnut Okresním soudem v Chebu v souvislosti s rozhodováním soudu ve smyslu ustanovení §71 odst. 5 tr. řádu, tedy o případném dalším trvání vazby. Při tomto výslechu nevznesl stěžovatel žádnou námitku týkající se porušení jeho základních práv, pouze požádal o propuštění z vazby s tím, že je ochoten zaplatit kauci ve výši 400.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že okresní soud usnesením ze dne 8. 10. 2004 jeho žádost o propuštění zamítl, nabídku peněžité záruky nepřijal a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 12. 2004 zamítl. Stěžovatel byl poté v souvislosti s rozhodováním soudu ohledně trvání vazby vyslechnut dne 11. 3. 2005 a 12. 8. 2005, přičemž ani v opravných prostředcích proti opakovaným zamítnutím žádostí o propuštění z vazby předmětnou námitku ohledně porušení svých práv nevznesl. Až v žádosti ze dne 10. 10. 2005 o propuštění z vazby stěžovatel uplatnil námitku, že nebyl ve smyslu §28 odst. 2 tr. řádu poučen orgánem činným v trestním řízení, ale tlumočnicí.
Z předloženého spisového materiálu Okresního soudu v Chebu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se vznesenými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a zcela se s nimi vypořádaly. Jak uvedl Krajský soud v Plzni v odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností, v protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 6. 5. 2004 je skutečně uvedena nevhodná formulace v tom znění, že stěžovatel byl poučen přítomnou tlumočnicí, nicméně se jednalo o úkon, který prováděl policejní komisař, nikoliv samostatně tlumočnice. Pokud pak podpisu protokolu nebyla přítomna nezúčastněná osoba, jde o vadu, nicméně o vadu nepodstatnou, neboť stěžovatel k věci v tomto případě vůbec nevypovídal. Jak pak vyplývá z protokolu - pokračování výslechu obviněného, po příchodu jeho obhájkyně, byl stěžovatel o svých právech včetně práva podle ustanovení §28 odst. 2 tr. řádu opětovně poučen za přítomnosti této obhájkyně (č. l. 96 a 97). K námitce týkající se zjevných průtahů v rozhodování o vazební žádosti stěžovatele krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dne 26. 10. 2005 bylo okresním soudem konáno neveřejné zasedání, kde bylo o žádosti stěžovatele rozhodnuto, dne 2. 11. 2005 bylo předmětné usnesení vyhotoveno a zasláno tlumočnici. Obhájci byl pak překlad doručen skutečně dne 9. 11. 2005. S ohledem na kontinuitu úkonů nepovažoval krajský soud postup okresního soud při vyřizování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby za zatížený jakýmikoliv subjektivními průtahy.
Ústavní soud se v dané věci s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů zcela ztotožnil. Současně nelze přehlédnout, že námitky proti protokolu ze dne 6. 5. 2004 byly stěžovatelem vzneseny až po téměř roce a půl po jeho sepisu, přičemž v mezidobí byl stěžovatel opakovaně soudem vyslýchán a nic mu nebránilo tyto námitky vznést. Tvrzené průtahy v řízení, spočívající v doručení opisu rozhodnutí soudu obhájci stěžovatele v řádově dvou až čtyř týdnů po konání hlavního líčení je pak zcela zjevně způsobeno nutností překladu těchto rozhodnutí do německého jazyka a nikoliv nečinností soudu. Lhůty stanovené v §129 odst. 2 tr. řádu (za použití §138 tr. řádu) jsou lhůty pořádkové a jejich nerespektování nezpůsobuje žádné následky z hlediska průběhu trestního stíhání obviněného. Pokud se týká písařských chyb v usnesení okresního soudu, upravuje trestní řád v ustanovení §131 (za použití §138 tr. řádu) postup soudu při opravě písařských chyb a jiných zřejmých nesprávnostech, k nimž došlo ve vyhotovení rozhodnutí kdykoliv po zjištění těchto chyb či nesprávností. Pokud měl stěžovatel výhrady k namítaným chybám, mohl na ně upozornit přímo obecné soudy. Nesprávné poučení stěžovatele v napadeném usnesení okresního soudu pak bylo zhojeno tím, že stěžovatel podal stížnost proti tomuto usnesení dne 11. 11. 2005, tedy v zákonné lhůtě.
V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 129/2000 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 19 Nález č. 134) Ústavní soud uvedl, že "při své činnosti bdí nad dodržováním principu materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních zákonů "prozařovány" do celého právního řádu České republiky". K vyhovění ústavní stížnosti proto není nutné přistupovat v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a příčinná souvislost spravedlnost procesu jako celku v žádném případě narušit nemohla.
Z čl. 8 odst. 2 Listiny vyplývá, že státní orgán může do soukromé sféry jednotlivce zasahovat pouze za splnění určitých podmínek. Zásah musí být v souladu se zákonem a musí sledovat ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví a ochranu práv a svobod jiných. Jde o nalezení správné rovnováhy mezi zájmy státu, resp. společnosti na straně jedné a zájmy jednotlivců na straně druhé. Pokud soudní orgán po pečlivém zvážení okolností daného případu ve věci rozhodne při respektování příslušných zákonných ustanovení konkrétního státu jako v posuzovaném případu, nelze než uzavřít, že k porušení uvedeného článku Listiny nedošlo.
Pokud stěžovatel odkazuje na porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 90 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tento článek obecně upravuje povinnosti soudů, a to aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům s tím, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Byť citovaný článek s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že je systematicky zařazen v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantuje základní práva nebo svobody. Jeho obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97 Sb. n. u. ÚS Svazek č. 8 Nález č. 52).
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu