ECLI:CZ:US:2006:4.US.824.05
sp. zn. IV. ÚS 824/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. I., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 8, Sokolovská 24, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 1 Nt 65/2005-282, ze dne 7. 10. 2005 a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 141/2005, ze dne 2. 11. 2005, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje postup trestního stíhání, které bylo proti němu zahájeno dne 27. 11. 2003 Policií ČR pro trestné činy kvalifikované podle §187 odst. 1, 2 písm. a). odst. 4 písm. c) tr. z. Dne 27. 11. 2003 byl v rámci tohoto trestního stíhání vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Jeho stížnost do usnesení o vzetí do vazby byla zamítnuta a nebyly přijaty garance upravené v §73 a násl. tr. ř. Během téměř ročního přípravného řízení nebyly v zásadě prováděny relevantní vyšetřovací úkony a stěžovatel ve vztahu k přípravnému řízení zpochybňuje splnění podmínky pro příslušnost soudů. Dne 26. 10. 2004 došlo k vyloučení trestní věci stěžovatele z trestní věci ostatních obviněných, na něž byla posléze podána obžaloba, přičemž trestní řízení vedené proti stěžovateli nadále trvá. Ke dni 27. 11. 2004 končila stěžovateli roční vazební lhůta, byl sice propuštěn na svobodu, ale před bránou věznice Plzeň - Bory byl vzat do předběžné vazby na základě žádosti polských orgánů pro účely tamního trestního řízení.
Od 27. 11. 2004 do současné doby je stěžovatel v předběžné vazbě s tím, že se jedná o jeho vydání do ciziny. Stěžovatel je přesvědčen, že postup orgánů činných v trestním řízení vůči němu je diskriminační, probíhající trestní stíhání trpí značnými průtahy a dochází ke značným průtahům v řízení o vydání stěžovatele do Polska. Stěžovatel namítá, že nejsou respektovány ústavní garance čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny, případně i ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech, když novela trestního řádu upravuje, jak se zdá, určitou nerovnost vazby ve vztahu k českým občanům a pro cizince a postoj orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli nese v sobě určité prvky diskriminace, a to patrně pro jeho původ a postavení cizince v ČR. Při opětovném vzetí do vazby bylo účelově interpretováno ustanovení čl. 4 Listiny, zejména omezení mezí základních práv a svobod. Stěžovatel se nachází více než dva roky ve vazbě, což je vážným zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Při vzetí stěžovatele do vazby dne 27. 11. 2003 byl uplatněn důvod podle §67 písm. a) tr. ř. s tím, že stěžovatel má mít manželku a jedno dítě na území Turecka, zcela je však přehlíženo, že po zdržování se v Polsku od počátku 90. let do cca roku 1994 je neustále na území ČR, kde žije ve společné domácnosti s družkou, s níž má dvouleté dítě.
Stěžovatel je nyní v předběžné vazbě, která je s vydávací vazbou institutem práva procesního. I po novele trestního řádu účinné od 1. 11. 2004 nedoznala právní úprava těchto vazeb razantních změn ve vztahu k aplikaci vazebního důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. ř. Vždy by mělo jít o vazbu fakultativní, ale dochází zde podle stěžovatelova názoru k formalistickým postupům a automatickému vzetí do vazby, aniž by bylo možno registrovat ve stěžovatelově případě snahu soudu respektovat návětí v úvodu k §67 tr. ř., a stěžovatel v této souvislosti odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Podle stěžovatelova přesvědčení nelze souhlasit s tím, že není stanovena žádná lhůta od doručení žádosti o vydání do ciziny do pravomocného rozhodnutí o tomto vydání. Stěžovatel zároveň vede polemiku s obsahem polské žádosti o jeho vydání, zejména zda není k projednání věci dána pravomoc českých trestních orgánů, a zmiňuje úvahu Krajského státního zastupitelství v Plzni, zda by v případě rozhodnutí o jeho vydání nebylo žádoucí vydání odložit a uskutečnit je až po skončení trestního řízení v ČR. Z korespondence vedené mezi spolupracujícími orgány činnými v trestním řízení Polska a ČR vystupuje podle stěžovatelova názoru účelovost omezení jeho osobní svobody a stěžovatel současně poukazuje na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopny obstarat ani během jednoho roku trestní předpisy platné v době jeho páchání údajné trestné činnosti, kdy porovnáním trestních sazeb lze vyslovit závěr, že stěžovatel je na území ČR ohrožen přísnější trestní sazbou. Stěžovatel je od zahájení předběžného šetření přesvědčen, že vydání do Polska je nepřípustné podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále stěžovatel poukazuje na omezení celkového trvání vazby v trestním řízení (§71 tr. ř.), kdy trváním jeho předběžné vazby je možno toto ustanovení trestního řádu obcházet. V jeho věci lhůta delší než jeden rok v souvislosti s vydávací vazbou překračuje lhůtu vazby pro stádium přípravného řízení, což je podle stěžovatele v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Stěžovatel v této souvislosti připomíná některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k délce trvání vazby v trestním řízení. Celkové dvouleté trvání vazby nemůže mít podle stěžovatele zákonný podklad a je třeba se zamyslet nad stávající právní úpravou předběžného šetření, neboť je třeba trvat na tom, že zbavení svobody musí být omezeno na striktně stanovenou dobu. Stěžovatel se ze shora uvedených důvodů domáhá zrušení obou napadených usnesení obecných soudů, jimiž došlo v rozporu s čl. 5 Úmluvy a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny k překročení lhůty předběžné vazby jinak pevně stanovené pro přípravné řízení a současně se domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal, zda právní úprava řízení o žádostech osob o propuštění z předběžné nebo vydávací vazby v ustanovení §396 odst. 6 tr. ř. je v souladu s ústavním pořádkem a v tomto směru konstatoval, že je nedostatečná, neboť zkracuje práva těchto osob a vytváří nerovnost mezi stíhanými osobami v běžném trestním řízení a osobami, na které dopadá ustanovení §375 a násl. trestního řádu. Dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Plzni, aby v den vykonatelnosti zrušujícího nálezu rozhodl po slyšení stěžovatele o tom, zda trvání vazby je důvodné, a dále aby uložil Krajskému státní zastupitelství v Plzni, aby v řízení vedeném u Policie ČR, ČTS: NPC-1/2002, nedocházelo k dalším průtahům vedoucím k omezování základních práv stěžovatele upravených Úmluvou. Současně stěžovatel podává žádost ve smyslu §71d zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o projednání návrhu mimo pořadí.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 Nt 9/2004, a sp. zn. 1 Nt 65/2005, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí ze dne 2. 11. 2005 je v souladu s trestním řádem a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatele považuje za neodůvodněné a ústavní stížnost by proto měla být podle jeho názoru odmítnuta.
Krajský soud v Plzni a Krajské státní zastupitelství v Plzni se k věci nevyjádřily.
Shora uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově námitce k trvání vazby, jejíž délka v obou řízeních přesahuje celkem 24 měsíců. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti napadá shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, kterými byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby a vyslovuje své námitky i k jim předcházejícím rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vyšel z návrhového petitu stěžovatele, jímž je vázán, ve svém rozhodování je však nucen respektovat ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, v jehož smyslu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž v části ústavní stížnosti nesplňující tento zákonný požadavek je ústavní stížnost nepřípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Jak se podává z připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2004, č.j. 1 Nt 9/2004-96, vzat téhož dne do předběžné vazby podle §396 odst. 1 tr. ř., a to na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti Polské republiky ze dne 5. 11. 2004 (č.l. 6-46) o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Polské republiky pro rozsáhlou trestnou činnost. Žádost o vydání do ciziny byla Ministerstvu spravedlnosti ČR doručena dne 11. 11. 2004. Proti stěžovateli v té době bylo a je i nadále vedeno rovněž trestní stíhání na území České republiky zahájené dne 27. 11. 2003 Policií ČR pro trestné činy kvalifikované podle §187 odst. 1, 2 písm. a) odst. 4 písm. c) tr. z. V rámci tohoto trestního stíhání byl stěžovatel dne 27. 11. 2003 vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. a dne 27. 11. 2004, kdy končila stěžovateli roční vazební lhůta, byl z této vazby propuštěn na svobodu. Stěžovatel byl tedy vzat do shora zmíněné předběžné vazby na základě žádosti o vydání do ciziny bezprostředně po propuštění z předchozí vazby dne 27. 11. 2004.
Ke stěžovatelově námitce, že byl vzat do předběžné vazby v rámci extradičního řízení bezprostředně po skončení předchozí roční vazební lhůty, čímž došlo fakticky k nepřerušené délce trvání jeho vazby v rozsahu 24 měsíců, Ústavní soud zjišťuje, že k omezení osobní svobody stěžovatele předběžnou vazbou podle §396 odst. 1 tr. ř. na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti Polské republiky o jeho vydání k trestnímu stíhání do Polské republiky došlo zákonným způsobem, který ani stěžovatel nepociťoval jako neústavní, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o vzetí do předběžné vazby ze dne 27. 11. 2004, č.j. 1 Nt 9/2004-96, nenapadl ústavní stížností a nemůže být tedy toto rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby Ústavním soudem přezkoumáváno. Probíhající řízení o vydání stěžovatele do ciziny podle §375 a násl. je samostatným řízením, které je třeba posuzovat odděleně od samostatně probíhajícího trestního řízení stěžovatele, a to i z hlediska běhu vazebních lhůt. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit se stěžovatelovou námitkou vztahující se k trvání vazby v celkové délce přesahující 24 měsíců, neboť ke stávajícímu omezení osobní svobody stěžovatele předběžnou vazbou došlo jeho vzetím do předběžné vazby dne 27. 11. 2004.
V souvislosti s trváním předběžné vazby stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby, kterou podal při veřejném zasedání dne 7. 10. 2005. Stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím vznáší námitku, že jimi došlo v rozporu s čl. 5 Úmluvy a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny k překročení lhůty předběžné vazby jinak pevně stanovené pro přípravné řízení trestního řízení a nebylo využito všech zákonných prostředků k náhradě vazebního důvodu. V této souvislosti stěžovatel považuje stávající právní úpravu, zejména v ustanovení §396 odst. 6 tr. ř., za nedostatečnou a domnívá se, že nestanovení konkrétní doby pro trvání předběžného šetření a následného řízení o vydání do ciziny je na újmu vydávané osoby. Obrací se proto na Ústavní soud, aby přezkoumal, zda právní úprava řízení o žádostech osob o propuštění z předběžné nebo vydávací vazby v ustanovení §396 odst. 6 tr. ř. je v souladu s ústavním pořádkem. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud předně uvádí, že smyslem institutu extradice je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. Na tyto účely navazuje i vnitrostátní úprava řízení o vydávání do ciziny, která vychází ze specifičnosti tohoto řízení. Předběžné šetření, stejně jako extradiční řízení jako celek, je zvláštním druhem řízení, rozdílného od trestního stíhání, které je zaměřeno na zjištění podmínek pro vyhovění, příp. nevyhovění žádosti o vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny, přičemž nejde o obstarání stejných důkazů jako v přípravném řízení. Od této skutečnosti se odvíjí i možnost časového omezení délky trvání předběžné vazby. Podle ustanovení §396 odst. 1 tr. ř., jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby (tzv. předběžné vazby). Přitom není vázán vazebními důvody podle §67 tr. ř., jejichž obsahem stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, a předběžnou vazbu není možno rovněž nahradit přijetím záruk ve smyslu §73 a §73a tr. ř. Trvání předběžné vazby není ustanoveními trestního řádu časově omezeno, neboť lhůty uvedené v §71 tr. ř. se u předběžné vazby neuplatní, a nelze tedy přisvědčit stěžovatelově námitce, že délka předběžné vazby překračuje v jeho případě limity plynoucí z §71 tr. ř.
Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí konstatoval, že na důvodnosti argumentace, dokladované ve spise o vzetí do vazby, se od předchozích rozhodnutí krajského a vrchního soudu nemohlo od jejich vydání nic změnit, přičemž poukazuje na fotokopie stěžovatelových padělaných dokladů a ohrožení stěžovatele přísným trestem. Vrchní soud v Praze se s tímto jeho závěrem ztotožnil. Pokud pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumal, zda je právní úprava řízení o žádostech osob o propuštění z předběžné nebo vydávací vazby v ustanovení §396 odst. 6 tr. ř. v souladu s ústavním pořádkem, pak Ústavní soud zdůrazňuje, jak už vyslovil např. ve svém usnesení, sp. zn. III. ÚS 572/03, že vychází-li uvedený návrh z tvrzeného nerespektování ústavních postulátů v důsledku absence výslovného vymezení (resp. omezení) doby stanovené zákonem pro trvání předběžně (vydávací) vazby ze strany zákonodárce, přistoupením k akceptaci tohoto stěžovatelova tvrzení by Ústavní soud přijal de facto úlohu pozitivního zásahu zákonodárce, jež v kompetenci Ústavního soudu není [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a contrario].
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že postoj orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli nese v sobě určité prvky diskriminace, a to podle jeho názoru patrně pro jeho původ a postavení cizince v ČR. Stěžovatel však k této námitce neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, ke kterým by mohl Ústavní soud zaujmout stanovisko.
Pokud stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s obsahem polské žádosti o jeho vydání a vyslovuje přesvědčení, že jeho vydání do Polska je nepřípustné podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř., pak Ústavní soud konstatuje, že tyto otázky jsou ve smyslu §397 tr. ř. předmětem posouzení krajského soudu, který po skončení předběžného šetření rozhodne o tom, zda je vydání přípustné, a Ústavní soud nemůže obsah tohoto jeho rozhodnutí svým rozhodnutím předjímat. Jak Ústavní soud v tomto směru z připojeného spisového materiálu zjišťuje, Krajský soud v Plzni svým usnesením, č. j. 1 Nt 65/2005-361, ze dne 20. 1. 2006 ve veřejném zasedání již ve věci stěžovatele rozhodl o přípustnosti jeho vydání do Polské republiky k trestnímu stíhání a stěžovatel má v této souvislosti možnost uplatnit všechny své námitky proti přípustnosti jeho vydání do Polské republiky v opravném prostředku. Jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu (č.l. 327-337), měl Krajský soud v Plzni při rozhodování o přípustnosti vydání stěžovatele do ciziny k dispozici i polské trestní předpisy vztahující se k době údajného páchání trestné činnosti stěžovatele, jejichž nezajištění stěžovatel v ústavní stížnost zmiňuje.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, kterými byla v probíhajícím extradičním řízení zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. Stěžovatel v návrhovém žádání předestřel rovněž petit, aby Ústavní soud uložil Krajskému státní zastupitelství v Plzni, aby v trestním řízení vedeném proti stěžovateli u Policie ČR, ČTS: NPC-1/2002, nedocházelo k dalším průtahům. Tento petit předně směřuje nad rámec podané ústavní stížnosti. Současně pak přesahuje rozsah kompetencí určených Ústavnímu soudu ustanovením §82 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušení práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Domáhá-li se však stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je shora popsáno, tj. uložil orgánu veřejné moci, aby tento dále uložil dalšímu orgánu veřejné moci pozitivní jednání, je nutno konstatovat, jak Ústavní soud vyslovil např. ve svém usnesení, sp. zn. IV. ÚS 319/03, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti reflektovat nemůže, tj. není oprávněn k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak plyne ze shora uvedeného.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů při vydávání ústavní stížností napadených rozhodnutí došlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele obsažených v čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny a čl. 5 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu