ECLI:CZ:US:2006:4.US.828.05.1
sp. zn. IV. ÚS 828/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. F. D., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov č. 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2952/2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 40 Co 132/2004 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 7 C 211/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2005, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, když soud I. stupně se nevyrovnal s odůvodněnými závěry stěžovatele a odvolací soud porušil jeho právo na soudní ochranu, když vůbec nezaznamenal přednes právního zástupce na svém jednání dne 7. 9. 2004 a nemohl se tak vyrovnat s přednesenými právními závěry. Tuto chybu neodstranil ani Nejvyšší soud, když se tvrzeními žalobce ani nezabýval.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 31. 3. 2000 u Okresního soudu v Přerově domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství (dále jen "vedlejší účastník řízení") určení neexistence zástavního věřitele zástavního práva zapsaného na Listu vlastnictví č. 177 pro obec a katastrální území Bohuslávky u Katastrálního úřadu Přerov. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 3. 11. 2003, č. j. 7 C 211/2000-107, žalobu stěžovatele zamítl. Na základě podaného odvolání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, č. j. 40 Co 132/2004-153, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěry soudu I. stupně s tím, že platně vzniklé shora označené zástavní právo dosud nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v občanském zákoníku. Stěžovatel podal ve věci i dovolání, ve kterém namítal nesprávné posouzení právních vztahů ve věci rozhodujícími soudy, neboť napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2952/2004 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 211/2000 a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru právní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje právní závěr obecných soudů a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že se celou věcí pečlivě zabýval, skutková zjištění a jejich právní hodnocení uvedl v odůvodnění rozsudku, v řízení byl řádně zjištěn skutkový stav a procesní práva stěžovatele byla v řízení respektována.
Ministerstvo zemědělství, jako vedlejší účastník řízení, se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Vyjádření obecných soudů nebyla stěžovateli zaslána na vědomí k případné replice z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a doručenými přílohami. Ačkoli stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožadoval. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí, tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatele zabýval a ve svém rozhodnutí své úvahy podrobně rozvedl. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů a občanského soudního řádu se odvolací soud vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ke vznesené námitce stěžovatele, že odvolací soud porušil jeho právo na soudní ochranu, když vůbec nezaznamenal přednes právního zástupce na svém jednání dne 7. 9. 2004, Ústavní soud konstatuje, že v Protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. 9. 2004 (č. listu 148 až 149) je zaznamenán jak přednes odvolání právního zástupce stěžovatele, tak i jeho závěrečný návrh. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nekonkretizoval obsah tvrzeného nezaznamenaného přednesu, nelze než uzavřít, že ústavní stížnost, pokud se týká námitky na porušení práva na soudní ochranu stěžovatele, i v této části považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný obecnými soudy jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu