ECLI:CZ:US:2006:4.US.90.06
sp. zn. IV. ÚS 90/06
Usnesení
IV. ÚS 90/06
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou, AK U Brány č.p.16, 789 85 Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.11.2005, č.j. 12 Co 175 /2005-55, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 21.2.2006 spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se V. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu přivolující vedlejšímu účastníkovi k výpovědi z nájmu bytu stěžovateli na základě ustanovení §711 odst.1 písm. b) občanského zákoníku.
Po zjištění, že ústavní stížnost nevykazovala formální vady, byla podána včas řádně zastoupeným a k ústavní stížnosti oprávněným stěžovatelem, přičemž se jedná o přípustný návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 15 C 202/2004, s jehož obsahem se zevrubně seznámil.
Z napadeného rozhodnutí a obsahu spisu vyplynulo, že stěžovateli byl předmětný byt přidělen dne 29.1.1981 jako zaměstnanci právního předchůdce pronajímatele. Pracovní poměr stěžovatele u pronajímatele byl ukončen dohodou dne 31.8.1997. Dne 3.2.1994 došlo mezi stranami ke sjednání nové smlouvy, kterou nalézací soud posoudil jako deklaraci trvání dosavadního smluvního vztahu k bytu určenému pro ubytování zaměstnanců pronajímatele. Stěžovatel v odvolání namítal, že smlouvou ze dne 3.2.1994 došlo k uzavření zcela nového klasického nájemního smluvního vztahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Stěžovatel tvrdil porušení zásady rovnosti vyplývající z čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na spravedlivý proces garantovaného jak v čl. 36 a násl. Listiny, tak v čl.1 Ústavy v návaznosti na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterého se měl dopustit odvolací soud, když při své přezkumné činnosti nevzal v potaz judikaturu Vrchního soudu v Praze (konkrétně rozsudky sp. zn 2 Cdo 92/94 ze dne 30.1.1995 a zejména sp.zn. Cdo 73/93 ze dne 26.11.93), na základě kterých stěžovatel namítal nesprávné závěry prvoinstančního soudu. Dle stěžovatele odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil, aniž by se s připomínanou judikaturou v odůvodnění argumentačně vypořádal, a toto své, od namítané judikatury odlišné, rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Dále stěžovatel tvrdil porušení práva na soukromí dle čl. 10, odst.1 a odst. 2 Listiny, kterého se měl odvolací soud dopustit svým názorem, že původně podnikový byt se může bez projevu vůle smluvních stran změnit na byt služební, přičemž právě na základě této právní úvahy dále rozhodoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzení stěžovatele o porušení zásady rovnosti vyplývající z čl. 1 Listiny nutno říci, že z tohoto ustanovení - systematicky zařazeného do obecných ustanovení Listiny - nevyplývají žádná konkrétní ústavní subjektivní práva, jichž by se stěžovatel mohl dovolávat přímo.
K možnému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny pro nedostatečné odůvodnění rozhodnutí se Ústavní soud vyslovil již mnohokráte; ve stěžovatelově případu však obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily zcela dostačujícím způsobem a z hlediska ústavněprávního nelze jim v tomto směru ničeho vytýkat.
Také tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentačně nevypořádal s předkládanou judikaturou, bylo nutno odmítnout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že odvolací soud si byl vědom existence stěžovatelem citované judikatury, neboť zmíněná rozhodnutí výslovně uvádí ve shrnutí přednesu stran. Z obsahu spisu vyplynulo, že již prvoinstanční soud se zabýval povahou bytu, neztotožnil se však s názorem stěžovatele, že nešlo o byt vázaný na výkon práce pro zaměstnavatele. Odvolací soud výslovně uvedl, že ani během odvolacího řízení "nebyl zpochybněn právní závěr nalézacího soudu, že předmětný byt má povahu bytu služebního", resp. že by ztratil tento charakter k 1.1.1992 s účinností zákona č. 509/1991 Sb., a zcela srozumitelným způsobem vysvětluje i další závěry, k nimž při hodnocení věci dospěl.
Je patrno, že stěžovatel odkazem na judikaturu obecných soudů pouze nesouhlasí s právním posouzením povahy bytu a svou polemikou s právními závěry obecných soudů staví Ústavní soud de facto do role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), není tedy oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, hodnotit "hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich názory sám neztotožňoval (srov. III. ÚS 23/93, publikováno in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, s. 41). Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). V konkrétně projednávané věci se však o tento případ zjevně nejedná.
Pokud jde o zbývající tvrzené porušení ústavních práv, tj. práva na soukromí dle čl. 10 odst. 1 i odst. 2 Listiny (myšleno je zřejmě právo dle čl. 10 odst. 2 Listiny), jeví se toto tvrzení též jako zjevně neopodstatněné; podrobnější argumentaci stran tohoto tvrzení nepředložil a Ústavní soud z vyžádaného spisu nezjistil nic, co by narušení uvedeného ústavně zaručeného práva signalizovalo.
Ústavní soud proto stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí při odmítnutí ústavní stížnosti pro svoji akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu