ECLI:CZ:US:2006:4.US.98.06
sp. zn. IV. ÚS 98/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, Přívozská 6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2005 č. j. 3 To 454/2005-292 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005 č. j. 7 Tdo 1468/2005, ve věci, v níž Okresní soud v Ostravě rozhodl rozsudkem č. j. 6 T 50/2005-248 ze dne 2. května 2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 20. února 2006, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedenými pravomocnými rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále tvrdí rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny, jelikož odvolací soud i dovolací soud vyslovily právní závěry týkající se navrhovatelovy trestní odpovědnosti, zejména hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, kterými zasáhly do zaručeného práva, dle něhož nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení stížnosti soudní spis Okresního soudu 6 T 50/2005, z nějž zjistil následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2005 č. j. 6 T 50/2005-248 Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele a P. Z. vinnými trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu čtyř let nepodmíněně podle §234 odst. 1 trestního zákona, za použití §35 odst. 1 trestního zákona. Dle ustanovení §39a odst. 2 trestního zákona byl zařazen do věznice s ostrahou.
Okresní státní zástupce v Ostravě podal ke Krajskému soudu v Ostravě odvolání a ten rozsudkem ze dne 14. 6. 2005 č. j. 3 To 454/2005-292 nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona
a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, jež spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, jelikož byl již odsouzen dne 9. 1. 2002 pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn.
5 T 104/2001, mj. pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Z výkonu tohoto trestu byl dne 4. 10. 2002 podmíněně propuštěn pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě, č. j. PP 300/2002, se zkušební dobou stanovenou v trvání pěti let s dohledem, přičemž usnesením stejného okresního soudu pod stejnou spisovou značkou bylo dne 3. 11. 2004 rozhodnuto, že zbytek tohoto trestu vykoná. Nadto bylo zjištěno, že stěžovatel byl od roku 1992 vícekráte odsouzen pro majetkovou i násilnou trestnou činnost. Z těchto důvodů odvolací soud považoval za naplněnou nejen formální podmínku ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi - tedy, že pachatel spáchá opakovaně zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový trestán, ale i materiální podmínku - tzn. že tato okolnost musí pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti pro společnost, a shledal tedy důvod k postupu dle §41 odst. 1 trestního zákona, na rozdíl od soudu
I. stupně. Stěžovatele zařadil k výkonu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou dle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Ústavní soud shledal, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen znovu zdůraznit, že není přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Právě naopak, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, jak vyplývá z čl. 81,
čl. 90 a čl. 91 Ústavy. Pokud soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ze stížnosti ani ze spisů nevyplývá, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých právech garantovaných pátou hlavou Listiny. Opětovně tedy Ústavní soud uvádí, že hodnotit obecnými soudy již zhodnocené důkazy může jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou diskrepanci v daném případě neshledal.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 zakotvuje právo na spravedlivý proces, čímž garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. V předestřené věci Ústavní soud neshledal nic, co by poukazovalo na to, že obecné soudy rozhodly postupem, jež není v souladu s procesním předpisem, nebo o tom, že by nerespektovaly základní lidská práva a svobody stěžovatele. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom oba zmiňované soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že posouzení podmínek pro odsouzení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo provedeno vyčerpávajícím způsobem a koresponduje s obsahem i smyslem ustanovení předpisů trestního práva.
Ústavní soud tedy konstatuje, že k zásahu do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo, a též nedošlo k porušení čl. 8 Listiny, jelikož stěžovatel byl zbaven osobní svobody v souladu s důvody a postupem, které stanoví trestní zákona a trestní řád. Z těchto důvodů Ústavní soud stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu