ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.75.06
sp. zn. Pl. ÚS 75/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Krajského soudu v Brně, Rooseveltova 16, Brno, jehož jménem jedná JUDr. Milan Páleníček, samosoudce, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. srpna 2006, č. j. Konf 45/2005-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 10. října 2006 ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení, jímž zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát") rozhodl o návrhu Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi tímto orgánem a Krajským soudem v Brně tak, že určil příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně pod sp. zn. O-28/110/2002, o zamítnutí návrhu na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí soud v občanském soudním řízení, a zároveň zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2004, č. j. 35 C 44/2003-23.
Krajský soud v Brně v odůvodnění svého podání namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť zvláštní senát v řízení o vydání napadeného usnesení nezaslal zúčastněnému soudu návrh na zahájení řízení, ani mu neumožnil se k němu vyjádřit, a to za situace, kdy žádný kompetenční konflikt neexistoval. Krajský soud tvrdí, že v řízení před zvláštním senátem je v pozici účastníka takového řízení, a proto mu příslušení všechna jeho práva, včetně základních práv, neboť rozhodnutí zvláštního senátu je rozhodnutím orgánu veřejné moci o právech
a povinnostech účastníků řízení před ním, samou stížností je však napadán především postup před vydáním rozhodnutí. Dle jeho názoru kompetenční spor mezi orgány veřejné moci, jejichž jednání je jednáním státu o tom, který bude povinen rozhodnout určitý spor, rozhoduje další orgán veřejné moci, jehož jednání je také jednáním státu, a to v soudním řízení. Jestliže druhý orgán veřejné moci vyvolá návrhem na zahájení řízení spor o objektivní právo, má druhý orgán veřejné moci, jako účastník řízení, právo se k tomuto návrhu vyjádřit. Krajský soud namítá i věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby jej Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Po seznámení s obsahem stížnosti zkoumal Ústavní soud, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Účastníkem řízení o ústavní stížnosti je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu stížnost směřuje.
Zákon o Ústavním soudu v citovaném ustanovení taxativně vymezuje rozsah osob oprávněných k podání ústavní stížnosti. Těmito oprávněnými osobami mohou být jen fyzické nebo právnické osoby, nikoliv orgány státu, bez ohledu na své postavení v řízení. Lhostejné v daném případě je i to, zda jde o orgány správní či o soud nebo soudy, v obém případě jde o orgány, které jsou samy ze zákona nadány pravomocí orgánu veřejné moci, již i uplatňují. V případě posuzované ústavní stížnosti je předmětem stížnosti rozhodnutí zvláštního senátu určeného zákonem k rozhodování kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy a soudy, tedy mezi dvěma skupinami orgánů nadaných autoritativně jménem státu vykonávat jim svěřenou pravomoc. Ústavní stížnost však není opravným prostředkem určeným k řešení vzájemných sporů mezi takovými orgány v druhém nebo jakémkoliv jiném stupni, je prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv a svobod fyzických a právnických osob, které státní moci při výkonu jejích veřejnoprávních oprávnění podléhají. Krajský soud ani jeden z jeho samosoudců takovou osobou bezesporu není, neboť jako představitele státního orgánu jej za osobu fyzickou nebo právnickou nadanou ústavně zaručenými právy ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) považovat nelze (obdobně rozhodl Ústavní soud ve věcech sp. zn. II. ÚS 416/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, usn. č. 10, sp. zn. IV. ÚS 416/98, Výběr z rozhodnutí Ústavního soudu, č. 4/99, str. 125, Pl. ÚS-st. 9/99, Sbírka nálezů a usnesení sv. 16, str. 372)
Vyjádřeno jinak, definičním znakem podmínek pro podání ústavní stížnosti je mimo jiné zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud pouze v úzkém okruhu věcně vymezených vztahů přiznal takové postavení státu, a to tam, kde stát vystupuje těmto fyzickým a právnickým osobám na roveň, v postavení, které odpovídá svými oprávněními a povinnostmi postavení jejich (např. v pozici vlastníka majetku při výkonu vlastnických práv a jejich ochraně - srv. nález sp. zn. II. ÚS 93/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, nález č. 141)). Samosoudce obecného soudu, případně soud sám, jako nositel státní moci, však z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. V tomto ohledu jeví se Ústavnímu soud závěry pléna Ústavního soudu ve stanovisku Pl. ÚS-st. 9/99 plně aplikovatelné i na tuto situaci a může na ně pouze odkázat. Pozice soudu vůči rozhodnutí zákonem k tomu určeného orgánu, jímž bylo autoritativně určeno, který z orgánů státu je oprávněn v konkrétní věci autoritativně rozhodnout, není (zejména za situace, kdy tento senát zrušil i předchozí rozhodnutí tohoto soudu ve věci) od stanoviskem zaujatého názoru nijak odlišná.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, aniž by byla dále posuzována, odmítnuta dle ust. §43 odst. 2 písm. b) jako návrh podaný osobou k tomu neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu