ECLI:CZ:US:2007:1.US.1051.07.1
sp. zn. I. ÚS 1051/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. května 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti TERMAX, s.r.o., se sídlem Hraniční 2115, České Budějovice, zastoupenou JUDr. V. F., proti doplňujícímu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.2.2007, č.j. 28 Cdo 215/2007 – 598, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.9.2005, č.j. 22 Co 1670/2005-527, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16.1.2006, č.j. 22 Co 1670/2005-582, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.4.2005, č.j. 18 C 6/2002 – 483, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, a po odstranění vad spočívajících v nesouladu obsahu a petitu, splňující i formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni – obchodní společnosti Duropack Bupak Obaly, a.s. - částku 695.851,- Kč s 26% úrokem z prodlení, jdoucím od 31.12 2004 do zaplacení. Ve výroku II. zamítl část žaloby, kde se žalobce domáhal zaplacení částky 185.090,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 14.802,40 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 170.287,60,- Kč od 4.4.1998 do zaplacení, a dále se domáhal zaplacení 26% úroků z prodlení z částky 445.724,- Kč od 1.3.1998 do 30.12.2004 a z částky 435.217,- Kč od 4.4.1998 do 30.12.2004. Ve výroku III. uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení ve výši 123. 203,60,- Kč.
K odvolání stěžovatelky i žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení téhož soudu změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 695.851,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 430.921,60,-Kč jdoucím od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 264.929,40,- Kč od 4.4.1998 do zaplacení, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku. Zbylou část žaloby zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastnící dovolání, přičemž o dovolání žalobkyně bylo rozhodnuto již usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, č.j. 28 Cdo 968/2006-594. O dovolání stěžovatelky, která v něm namítala zejména nesprávné právní posouzení věci spočívající v nesprávné aplikaci obchodního zákoníku a nikoli občanského zákoníku, neboť vztah mezi účastníky je vztahem občanskoprávním, rozhodl Nejvyšší soud napadeným doplňujícím usnesením tak, že jej podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Stěžovatelka namítaná porušení jejích základních práv spatřovala v tom, že napadená usnesení jsou v rozporu s obecným právem i s názorem velkého senátu Nejvyššího soudu vyjádřeném v rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 619/2002. Rovněž se domnívá, že napadená rozhodnutí byla vydána též v rozporu s obecným požadavkem právní jistoty účastníků právních vztahů i požadavkem předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Stěžovatelka je proto toho názoru, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a v konečném důsledku i s čl. 36 Listiny, jelikož soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejích základních práv. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud z tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit jí částku 880.941,- Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 10. 4. 1996 byla mezi ní a stěžovatelkou uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a zároveň dohodnut způsob, jak bude prováděn propočet odběru služeb stěžovatelkou. V souladu s touto smlouvou pak stěžovatelce vyúčtovala odběr elektrické energie, tepla a za úklid za měsíc leden 1998 částku 445.724,- Kč a za měsíc únor 1998 částku 435.217,- Kč. Splatné faktury však nebyly stěžovatelkou uhrazeny. Žalobkyně posléze rozšířila svůj návrh i o nárok na zaplacení úroků z této částky.
Okresní soud jako soud nalézací v dané věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 27.5.2003, č.j. 18 C 6/2002-303, kterým návrh žalobkyně zamítl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná a na straně stěžovatelky tak vzniklo bezdůvodné obohacení, avšak ta vznesla námitku promlčení, která byla soudem posouzena podle lhůt v občanském zákoníku.
Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.12.2003, č.j. 22 Co 2044/2003-336, zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovým i právním závěrem okresního soudu ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, neztotožnil se však s jeho závěrem, že pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení je promlčena uplynutím lhůty stanovené v občanském zákoníku. S odkazem na právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 619/2002 konstatoval, že skutečnost, že „obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - §107), neznamená nutnost aplikace právní úpravy obč. zák., (...) nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, který je lex specialis k obč. zák., (...) a tak platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“ (str. 4 napadeného rozsudku krajského soudu). S přihlédnutím k těmto právním závěrům by nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z platné nájemní smlouvy dle krajského soudu promlčen nebyl (ve smyslu §397 obch. zák. by byla promlčecí doba čtyřletá, žalováno bylo 2.11.2001, nárok žalobce vznikl v roce 1998).
Okresní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku, jsa vázán výše citovaným právním názorem odvolacího soudu, ke stěžovatelkou vznesené námitce promlčení nepřihlížel a dále uvedl, že „za situace, kdy pohledávka je promlčena, pouze se k námitce promlčení nepřihlíží, má soud za to, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby byl z promlčené pohledávky přiznán i úrok z prodlení za dobu, kdy úrok nebyl žalobkyní požadován.“ (str. 21 napadeného rozsudku okresního soudu). Proto návrh žalobkyně na zaplacení těchto úroků zamítl.
Krajský soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku s tímto závěrem okresního soudu neztotožnil a jeho rozsudek změnil. Uvedl k tomu, že na právním názoru o čtyřleté promlčecí době ve smyslu ust. §397 obchodního zákoníku, a tudíž neopodstatněnosti stěžovatelkou vznesené námitce promlčení, nemá co měnit. Proto žalobkyni přiznal úroky z prodlení ve smyslu ust. §369 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění platném do 31.12. 2000.
Nejvyšší soud pak napadeným doplňujícím usnesením odmítl dovolání stěžovatelky a odkázal přitom na svá předešlá rozhodnutí týkající se otázky posouzení, zda lze vztah mezi účastníky posuzovat jako vztah občanskoprávní či obchodněprávní, a došlo-li tedy k promlčení nároku žalobkyně. Odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001, kde byl vysloven závěr, „podle něhož je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§397 obch. zák.).“ (str. 4 usnesení). Dále konstatoval, že v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 619/2002 (publ. pod č. 26/2004 ve Sb. rozhodnutí a stanovisek NS) byl přijat závěr, „podle něhož vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (...) bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku.“ (str. 5 usnesení). Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud přisvědčil odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v dané věci jde o vztah z nájemní smlouvy, který je vztahem obchodněprávním a dovolací soud tak nemá důvod odchýlit se od těchto závěrů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, nález č. 90).
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení svého procesního základního práva, avšak obsahově namítala jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky, zda se jednalo o vztah občanskoprávní či obchodněprávní. Ač Ústavní soud již judikoval, že právo na spravedlivý proces nelze vztahovat k výkladu hmotného práva, přesto zkoumal, zda obecné soudy svým výkladem a aplikačním postupem nevybočily z mezí ústavnosti, resp. zda při interpretaci právních norem braly v úvahu nutnost chránit stěžovatelčino základní právo vlastnické.
Jak bylo výše podrobně popsáno, obecné soudy (zejména krajský soud) při posouzení otázky, dle jakého režimu je nutné předmětný právní vztah mezi stěžovatelkou a žalobkyní, vzniklý z nájemní smlouvy, posuzovat, dospěly k právnímu závěru, že se jednalo o vztah obchodněprávní, a tudíž i problematiku promlčení závazků z něho vzniklých posuzovaly dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. S těmito právními závěry se Nejvyšší soud ve svém usnesení ztotožnil, neboť je nepovažoval za odchylné od ustálené judikatury, což také podrobně odůvodnil. Ústavní soud tak konstatuje, že obecné soudy svým interpretačním či aplikačním postupem nevybočily z mezí ústavnosti, neboť dobře postřehly, že je třeba brát v úvahu i základní práva svědčící žalobkyni, jež spočívají v jejím legitimním očekávání. Ostatně je třeba dodat, že opačné právní posouzení by neodpovídalo ideji obecné spravedlnosti, která je imanentní součástí práva. Soudce interpretující zákonnou právní normu ji tak převádí v právo, na které je kladen uvedený požadavek. V daném případě obecné soudy tomuto nároku dostály.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu