ECLI:CZ:US:2007:1.US.1112.07.1
sp. zn. I. ÚS 1112/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem v Praze 2, Římská 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.1.2007, sp.zn. 3 T 158/2006, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.2.2007, sp.zn. 61 To 88/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými se ponechává ve vazbě, neboť podle jeho názoru důvody vazby stanovené §67 tr. řádu nejsou dány. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soud prý nedostatečně zjistil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě o ponechání ve vazbě rozhodl. "Ze skutečností uvedených prvoinstančním soudem v napadeném usnesení" žádná není taková, že z ní vyplývala důvodná obava, že na straně stěžovatele dojde k jednání uvedenému v ustanovení §67 písm. a) nebo c) tr. řádu. Z odůvodnění napadených usnesení prý není jasné, na jaké úvaze soudy založily své závěry, že u stěžovatele vazební důvody existují. Nejsou splněny ani zákonné podmínky ponechání ve vazbě podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. Tím mělo být zasaženo i do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V této souvislosti poukázal také na některé nálezy Ústavního soudu.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 6, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu sdělil, že nevyužívá možnosti se k podané ústavní stížnosti vyjádřit. Z obsahu stížnosti podle městského soudu vyplývá, že stěžovatel uplatnil argumentaci totožnou jako před stížnostním soudem a jeho námitky byly soudy řešeny. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv na osobní svobodu a na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl usnesením ze dne 16.1.2007, sp.zn. 3 T 158/2006, o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě dne 16.1.2007, z důvodů §67 písm. a), c) tr. řádu. K vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, soud uvedl, že podle listinných důkazů stěžovatel není zaměstnán, není evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, pobývá v různých městech ČR a adresa, kterou uvádí jako kontaktní (Praha 6, xxx ) není adresou evidovanou v registru. Adresa, na níž má stěžovatel podle registru trvalé bydliště, je formální, protože na této adrese je ohlašovna Obecního úřadu Chlumčany. Ze zprávy tohoto obecního úřadu vyplývá, že se stěžovatel v obci nezdržuje a v minulosti se nezdržoval. O jeho současném pobytu není nic známo. Je tedy důvodná obava, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat, neboť mu hrozí vysoký trest (poznámka: za několikanásobný trestný čin podvodu a za trestný čin vydírání).
K vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, soud uvedl, že stěžovatel se měl dopustit trestného jednání, za které byl postaven před soud s právní kvalifikací skutku podle §250 odst. 1,2 tr. zákona, a to ještě v průběhu výkonu trestu za zcela shodnou trestnou činnost a pak nedlouho poté, co byl z výkonu trestu propuštěn. Soud má za prokázané, že motivací trestního jednání stěžovatele byla snaha získat finanční prostředky a nahradit tak absenci legálního zdroje příjmu.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení stížností, o které rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.2.2007, sp.zn. 61 To 88/2007, tak, že ji zamítl. V odůvodnění poukázal na to, že obvodní soud rozhodl v souladu se zákonem a to v řízení, které netrpí žádnými procesními nedostatky. Nad rámec argumentace soudu I. stupně odvolací soud uvedl, že stěžovatel, který se podle svého vyjádření zdržoval u D. B., tak činil pod smyšleným jménem a byl hledán Policií ČR v Benešově, Plzni a Ostravě. Přestože si byl vědom toho, že se proti němu vede trestní stíhání, neoznámil, kde v současnosti skutečně bydlí. Stěžovatel byl ponechán ve vazbě i proto, že se nepodařilo vyslechnout všechny svědky, takže nebylo možné v zákonné lhůtě trestní stíhání dokončit. Jeho propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že stěžovatel byl pro obdobnou trestnou činnost již 12x odsouzen a předmětných trestných činů, pro které je nyní obžalován, se začal dopouštět krátce po posledním výkonu trestu. Je tedy důvodná obava, že bude v trestné činnosti pokračovat.
Ústavní soud konstantně zastává stanovisko, vyjádřené v jeho četné judikatuře, že ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny , čl. 6 odst. 2 Úmluvy, §2 odst. 2 tr. řádu) vyplývá, že během trestního řízení smí být do práv obviněných zasahováno jen v nezbytné míře (zásada přiměřenosti, viz §2 odst. 4 věta druhá tr. řádu za středníkem). Na prvním místě se tato zásada uplatní v případech vazebního stíhání, přípustného jen v mezích článku 8 odst. 5 Listiny. Vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jeho blízké osoby velmi citelný dopad. Při rozhodování o vazbě je proto třeba postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost vazby, popř. jejího dalšího trvání. Přitom je vždy třeba mít na paměti fakultativní charakter vazebního stíhání a jeho nepřípustnost, je-li účelu vazby možno dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky.
Z odůvodnění rozhodnutí o vazbě musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ust. §67 písm. a) až c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (viz např. nálezy sp.zn. III. ÚS 612/06, I. ÚS 585/02, II ÚS 530/06, www.judikatura.cz).
Z podkladů, jež má Ústavní soud k dispozici však vyplývá, že obecné soudy při rozhodování o prodloužení stěžovatelovy vazby postupovaly ústavně konformním způsobem. V napadených rozhodnutích jsou zahrnuty úvahy, kterými se řídily a svá usnesení přesvědčivě a logicky zdůvodnily. Poněkud stručnější odůvodnění soudu I. stupně doplnil a rozvedl soud odvolací, zejména pokud jde o podmínky ponechání stěžovatele ve vazbě. Uvedené důvody důvodům uvedeným v §67 tr. řádu a §71 odst. 4 tr. řádu korespondují.
Pokud jde o nálezy Ústavního soud, kterých se stěžovatel dovolává (nepřesně citované nálezy bez uvedení čísla senátu 88/1996, 156/99, 85/98, jedná se o nálezy sp.zn. III. ÚS 18/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha. C.H.Beck 1997, II. díl, č. 88, str.145; sp.zn. IV. ÚS 264/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11. Vydání 1. Praha. C.H.Beck 1999, II. díl, č. 85, str.261; sp.zn. III. ÚS 188/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16. Vydání 1. Praha. C.H.Beck 1999, IV. díl č. 156, str. 157), v těchto nálezech Ústavní soud zdůraznil ústavní principy, které soudy musí při rozhodování o vazbě dodržovat. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že tyto principy byly v posuzovaném případě dodrženy.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, jsou dostatečně odůvodněna, jsou přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu