ECLI:CZ:US:2007:1.US.1124.07.1
sp. zn. I. ÚS 1124/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. S. B., advokáta, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stašem, advokátem se sídlem P.O.BOX 235, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Český Budějovicích ze dne 11.10.2006, sp. zn. 34 Nc 7266/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.2.2007, sp. zn. 19 Co 2775/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst.1, čl. 9 a čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením soud prvního stupně ustanovil ve smyslu ust. §44 odst. 8 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen jako "exekuční řád"), stěžovatele (advokáta) opatrovníkem povinné, neboť dle místního šetření soudního exekutora se povinná na adrese trvalého pobytu nezdržuje a jiné místo pobytu se ani soudnímu exekutorovi ani soudu nepodařilo zjistit. K odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení okresního soudu jako správné potvrdil.
II.
1) Dle ust. §44 odst. 8 exekučního řádu exekutor může požádat exekuční soud o ustanovení opatrovníka povinnému, jehož pobyt není znám, kterému se nepodařilo doručit usnesení o nařízení exekuce na adresu jeho sídla nebo na jinou známou adresu v České republice nebo v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat (dále též jako "dané ustanovení").
2) Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl nedostatečně zjištěn pobyt povinné, a proto nemohl být soudem v dané věci ustanoven opatrovníkem. Ústavní soud však nemá pochybnosti o tom, že soudy v dané věci splnily řádně zákonnou povinnost vyhledávací. Jak plyne již jen ze samotného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, byly použity před vlastním ustanovením opatrovníka povinné dostatečné prostředky k tomu, aby relevantní skutečnosti o pobytu povinné byly získány. Krajský soud v této souvislosti případně poukazuje na to, že sdělení exekutora, že se mu nepodařilo zjistit pobyt povinné, bylo podloženo zprávou policejního orgánu, ze které se podává, že k žádosti JUDr. V. F., soudní exekutorky, bylo provedeno šetření k pobytu povinné na adrese Lhenická č.3, České Budějovice, kde bylo zjištěno, že na této adrese povinná nebydlí. Z výpisu z centrální evidence obyvatel vyžádaného soudem prvního stupně pak plyne, že povinná má stále trvalý pobyt na této adrese evidován. Za situace, kdy platební výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR byly povinné doručovány na adresu U Jezera 20/2038, Praha 5, pak odvolací soud případně doplnil šetření zprávou policejního orgánu za účelem zjištění pobytu povinné a shledal, že ani na této adrese nebyly zjištěny poznatky o jejím pobytu. Závěr krajského soudu, že pobyt povinné není znám, což bylo důvodem ustanovení opatrovníka, považuje Ústavní soud za ústavně konformní; ostatně ani stěžovatel v tomto směru nic konkrétního nenamítal a omezil se toliko na obecné konstatování, že pobyt povinné byl zjištěn nedostatečně.
3) Dále stěžovatel uvedl, že ustanovení advokáta opatrovníkem ochrana zájmů povinné nevyžaduje. K tomu Ústavní soud uvádí, že z daného ustanovení exekučního řádu nelze dovodit existenci takového kritéria, tj. "ochrany zájmů povinného", jehož naplnění by soud musel vždy zkoumat a až v případě kladného úsudku v té které věci přistoupit k ustanovení opatrovníka. V dané věci, v níž jde o ochranu povinné osoby v exekučním řízení, postačovalo k ustanovení opatrovníka prokázat naplnění skutkové podstaty neznámosti pobytu povinné (srov. výše). K tomu lze jen dodat, že taková konstrukce zákona je zcela logická, neboť jednotlivé skutkové podstaty zákonem výslovně v daném ustanovení používané již v sobě implikují existenci zákonodárcem považované potřebnosti ustanovení opatrovníka k ochraně zájmů povinného. Je zřejmé, že i povinnému neznámého pobytu musí být zajištěna ochrana jeho práv, jestliže je nemůže vykonávat sám.
4) Stěžovatel však zejména namítal, že byl ustanoven opatrovníkem i přes svůj nesouhlas. K tomu Ústavní soud poukazuje na zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen jako "zákon o advokacii"), dle jehož ust. §1 odst.2 věta druhá se činnost opatrovníka, podle zvláštního právního předpisu pro řízení ustanoveného, považuje též za poskytování právních služeb, je-li vykonávána advokátem. To platí i tehdy, je-li tímto zvláštním předpisem exekuční řád (srov. poznámku 1) u §1 odst. 2 cit. zákona). Dále je třeba poukázat na ust. §18 odst. 1 zákona o advokacii, dle kterého advokát je oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb podle odst. 2 určen; ustanovení §19 tím není dotčeno (poznámka: ust. §19 zákona o advokacii upravuje případy, kdy je advokát povinen odmítnout poskytnut právních služeb). Z uvedeného plyne, že ustanovený advokát je povinen funkci opatrovníka vykonávat (srov. arg. a contrario v ust. §18 odst. 1 zákona o advokacii), ledaže by měl důvod, pro který by byl ve vztahu k povinné (jinak) povinen odmítnout poskytnutí právních služeb podle ust. §19 zákona o advokacii (srov. obdobně názor komentářové literatury, in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, I. díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 127). Pokud tedy v dané věci nebyly splněny podmínky ust. §19 zákona o advokacii (což stěžovatel netvrdil), byl stěžovatelem vyslovený "nesouhlas" s ustanovením opatrovníkem byl právně irelevantní. K tomu Ústavní soud dodává, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [srov. odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu]; pro posuzování ústavní stížnosti je přitom irelevantní tvrzení stěžovatele, že odměna dle advokátního tarifu neodpovídá vykonané práci, neboť tato námitka směřuje jen do roviny normativní a nikoli do sféry aplikace práva, toliko v níž se pohybuje řízení o ústavní stížnosti.
K tomu Ústavní soud navíc dodává, že uvedené závěry vycházejí z předpokladu, že stěžovatel skutečně v řízení před obecnými soudy svůj nesouhlas s ustanovením opatrovníkem vyslovil. Z přiložených dokumentů však není zcela zřejmé, zda se tak skutečně stalo a zda se tedy nejedná o nepřípustné tzv. novum, vznesené až v řízení o ústavní stížnosti. V odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je totiž reprodukován obsah odvolání stěžovatele a uvedena námitka obsažena není. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by tuto námitku (tedy nesouhlas s ustanovením opatrovníkem) v odvolání uváděl a že by se s ní krajský soud nevypořádal.
5) K v podstatě toliko formálním odkazům stěžovatele na jednotlivá ustanovení Listiny, která měla být napadenými usneseními porušena, Ústavní soud uvádí stručně následující. Stěžovatel byl ustanoven opatrovníkem povinné podle ust. §44 odst. 8 exekučního řádu (srov. k tomu rovněž ust. §1 odst. 2 a §18 odst. 1 §19 zákona o advokacii), a nemohlo tedy dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatel kritizuje porušení čl. 9 Listiny, lze poukázat na to, že dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny se nejedná o nucenou práci nebo službu, pokud jde o jednání, uloženého zákonem k ochraně práv druhých; v případě ustanovení opatrovníkem (i přes nesouhlas advokáta) se tak nemůže jednat o nucenou práci, protože důvody, jakož i postup ustanovení opatrovníkem při jejich naplnění, jsou stanoveny zákonem, a to pro ochranu práv druhých (v dané věci povinného). K tomu lze toliko dodat, že nikoli každá ukládaná práce či služba jednotlivce může být kvalifikovaná jako "nucená" ve smyslu čl. 9 Listiny; za nucené práce nebo služby lze považovat jen takové, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana (a současně jejich nucený výkon představuje donucení administrativní povahy) [srov. Pl. ÚS 37/93]. Výkon funkce opatrovníka povinného dle exekučního řádu však dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené podmínky nesplňuje. Konečně, ani právo stěžovatele dle čl. 26 odst. 1 Listiny nemohlo být porušeno (stěžovatel uvádí mylně čl. 27 odst. 1 Listiny), neboť stěžovateli není nijak bráněno "podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost" ve smyslu uvedeného předpisu.
6) Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu