ECLI:CZ:US:2007:1.US.1207.07.1
sp. zn. I. ÚS 1207/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. M. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 74/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 295/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 2 T 199/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Nejvyšší soud ČR uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že i přes pravomocná správní rozhodnutí živnostenského odboru Úřadu městské části Praha 22, kterými mu bylo na dobu jednoho roku pozastaveno provozování označených živností v provozovně na adrese P., v této provozovně i nadále pokračoval v provozování autobazaru. V tom pokračoval i přes opakované kontroly živnostenského odboru a výzvy k ukončení činnosti. Za to mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou tří let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu tří let a peněžitý trest ve výši 200 000,-- Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi M. V. a Mgr. O. H. považoval za nevěrohodné. Pochybení obecných soudů spatřoval také ve skutečnosti, že neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem na posouzení účetnictví, který považoval za stěžejní k prokázání jeho obhajoby, že svoji živnost v průběhu inkriminovaného roku likvidoval.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není vědom, neboť v ústavní stížnosti kopíruje dovolání, odvolání a opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby. Námitky obsažené v ústavní stížnosti spočívají především v polemice s hodnocením provedených důkazů (věrohodnost označených svědků a neprovedení navrženého důkazu).
Přehodnocování důkazní situace a provádění navržených důkazů není nekonečným procesem. Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. sp. zn. II. ÚS 271/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199), judikovaly, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným, ve veřejném líčení, za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech pak leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazů přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Ústavní soud podotýká, že vzhledem k zásadám uvedeným výše a s ohledem na ústavní nezávislost soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) není v jeho pravomoci přehodnocovat obecnými soudy provedené důkazy po stránce obsahové (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/93), zejména co do věrohodnosti svědeckých výpovědí či pravosti listin. Může průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti a zasáhnout jen tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, a to i z hlediska věrohodnosti stěžovatelem zpochybňovaných svědků. Přesvědčivě zhodnotily, zejména soud prvního stupně, s ohledem na ve věci provedené důkazy, proč považují jejich svědecké výpovědi za hodnověrné, stejně jako další důkazy, a proč některé svědecké výpovědi (svědka P. a K.) považují za pouze částečně věrohodné (str. 8 rozsudku), přičemž respektovaly stěžovatelovo právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele. V tomto směru neshledal Ústavní soud v rozhodování obecných soudů vykročení z ústavně konformního rámce.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy bezdůvodně zamítly důkaz navrhovaný obhajobou (znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence), Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Z něho mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03).
I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Gavardo, 1988). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se vypořádají i s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu (např. sp. zn. I. ÚS 362/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 60).
Tomuto požadavku obecné soudy dostály. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, proč byl návrh stěžovatele na doplnění dokazování zamítnut (viz str. 9 rozsudku, str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu a str. 5 - 6 usnesení Nejvyššího soudu ČR). S odkazem na provedené důkazy, dostačující pro meritorní rozhodnutí věci, bylo mj. konstatováno, že pro soud bylo směrodatné přímé svědectví o faktické činnosti stěžovatele v místě provozovny, a nikoli jak to bylo účetně zpracováno. Ústavní soud dospěl k závěru, že neprovedením navrhovaného důkazu nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a ani nemělo vliv na přezkoumatelnost a přesvědčivost napadených rozhodnutí. Je zřejmé, že se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz, který by měl za následek porušení práva stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces.
V daném případě jsou závěry soudů o vině stěžovatele výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Všechna napadená rozhodnutí jsou vypracována velmi pečlivě a Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak namítaného porušení práva na obhajobu podle čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c), d) Úmluvy. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Věc byla spravedlivě a veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování práva na obhajobu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu