ECLI:CZ:US:2007:1.US.1225.07.1
sp. zn. I. ÚS 1225/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. B. a J. B., zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2005, č. j. 8 Co 684/2004-74, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 C 172/2003-46, zamítl žalobu stěžovatelů na zaplacení částky 86.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 31. 1. 2003 do zaplacení a uložil jim povinnost k náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku stěžovatelů na náhradu škody, požadované ve výši nákladů vynaložených na vrtné práce při hloubení studny, v níž se nenachází dostatek vody, proti žalovanému, jemuž zadali vyhledání vhodného místa a zpracování dokumentace pro stavbu studny. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, který má oprávnění k hydrogeologickému průzkumu a k projektování hloubení studní, na základě ústní dohody se stěžovateli provedl hydrogeologický průzkum jejich pozemku, vyhledal místo pro hloubení studny (pro tzv. optimální vrt) a následně zpracoval projektovou dokumentaci, za což mu stěžovatelé zaplatili. Stěžovatelé zadali vrtné práce bez konkrétního účelu u firmy GPO Talpa a.s. a bez výhrad dílo převzali dne 31. 1. 2001, přičemž projektovou dokumentaci vypracovanou žalovaným neměla firma GPO Talpa a.s. v té době ještě k dispozici, neboť byla vypracována až poté. Studna byla zkolaudována jako způsobilá k trvalému užívání pro účely zásobování rodinného domku vodou, v době kolaudace v ní byla voda, později stěžovatelé podali stížnost na ztrátu vody ve studni v důsledku prokopání komunikace městským úřadem. Okresní soud posoudil uplatněný nárok podle ust. §420 a 420a obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu nejsou splněny, neboť stěžovatelé neprokázali konkrétní obsah dohody se žalovaným, zejména tvrzení, že obsahem ústního ujednání mezi účastníky byla i garance určitého množství vody ve studni. Vzhledem k tomu, že ani po poučení dle §118a o. s. ř. nenavrhli relevantní důkazy, okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 8 Co 684/2004-74, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která shledal správnými a odpovídajícími provedeným důkazům, a ztotožnil se s jeho závěrem, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno o obsahu jejich ústního ujednání se žalovaným ohledně garance množství vody ve studni. Poté, co byli poučeni soudem prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř., sice navrhli důkazy, které však nebyly způsobilé k prokázání jejich tvrzení ohledně zadání díla žalovanému, a z téhož důvodu odvolací soud neprovedl ani další jimi navržený důkaz v odvolacím řízení.
Ve věci dále rozhodoval Nejvyšší soud, který dovolání podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dne 28. 2. 2007 usnesením sp. zn. 25 Cdo 1907/2005 odmítl podle ustanovení §243 odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Především proti stanovisku obecných soudů o neprokázání konkrétního obsahu smlouvy s žalovaným stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že z provedeného dokazování, zejména z účastnických výpovědí obou stran, plyne, že předmětem dohody bylo vyhledání místa pro domovní studnu, která měla sloužit stěžovatelům pro zásobování domácnosti pitnou vodou, a to v dostatečné vydatnosti. V místě, které určil žalovaný, je však minimální množství vody, což využívání studny prakticky vylučuje. Stěžovatelé se před obecnými soudy opakovaně bez úspěchu domáhali nařízení znaleckého posudku, který měl stanovit vhodnost vyhledaného místa pro umístění domovní studny. Stěžovatelům vznikla škoda za nákladné vybudování studny, kterou pro nedostatek vody nelze využívat. V rozhodnutí obecných soudů spatřují porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelů vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 6 C 172/2003, po jehož prostudování shledal, že z ústavněprávního hlediska je návrh stěžovatelů zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
V nyní projednávané věci leží těžiště argumentace stěžovatelů ve zpochybnění hodnocení důkazní situace obecnými soudy. Pochybení při zjišťování skutkového stavu však představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě skrze http://www.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
Námitky stěžovatelů lze - obecněji vzato - podřadit pod třetí z výše uvedených kategorií, kdy důvodem pro zásah Ústavního soudu by byl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocení obecnými soudy. Takový stav však Ústavní soud nezjistil.
Obecné soudy zjevně do svých úvah provedené důkazy zahrnuly, především okresní soud logicky ve svém rozhodnutí uvádí, jaká skutková zjištění má za prokázaná, a že za klíčovou otázku v dané věci považoval, zda žalovaný v ústní dohodě garantoval dostačující množství vody k zajištění chodu rodinného domu, čemuž podle jeho názoru žádný z předložených důkazů nenasvědčoval. Tento závěr učinil, dle názoru Ústavního soudu, zcela v mezích soudcovské nezávislosti, nikoliv jako nepochopitelný exces či projev libovůle. Odvolací soud toto rozhodnutí následně přezkoumal v rozsahu uplatněných námitek, s nimi se ve svém rozhodnutí dostatečně vyrovnal, zejména uvedl proč neprovedl navržený důkaz, a rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V tomto ohledu tedy nelze mít zato, že napadená rozhodnutí vybočila z mezí spravedlivého procesu, neboť provedené důkazy a z nich odvozený skutkový stav je v rozhodnutí obecných soudů (napadeném usnesení) zahrnut nikoliv nepochopitelným či vnitřně rozporným způsobem, a Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry nahrazovat vlastními úvahami a novým věcným přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
Napadená rozhodnutí tak nesou v intencích námitek stěžovatelů nezbytné atributy spravedlivého procesu, především s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu