ECLI:CZ:US:2007:1.US.1246.07.1
sp. zn. I. ÚS 1246/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. června 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupenou Mgr. Ing. J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.4.2006, č.j. 19 Co 131/2006-91, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7.12.2005, č.j. 8 C 222/2002-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2007, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, který jím přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+0, III. kategorie, v 7. podlaží domu č.p. 1801 v P., kterou dala žalobkyně (městská část Prahy 3) stěžovatelce s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce po právní moci rozsudku, stěžovatelce uložil předmětný byt vyklidit a odevzdat jej žalobkyni do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
O dovolání stěžovatelky, která jeho přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28.2. 2007, č.j. 26 Cdo 2665/2006-105, tak, že jej odmítl. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatelka namítá nesprávnost skutkových zjištění a pro účely posouzení věci podle §706 odst. 1 a §708 obč. zákoníku nabízí vlastní skutková posouzení, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka namítaná porušení svých základních práv spatřovala v tom, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně-právním posouzení věci. Zejména namítala, že soudy nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace stěžovatelky jakožto žalované, kdy žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu neměla směřovat proti ní, neboť nebyla v době podání výpovědi nájemkyní předmětného bytu. Dle tvrzení stěžovatelky došlo dle ust. §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zákoníku k přechodu nájmu bytu na jejího syna, který se stěžovatelkou žil ve společné domácnosti, což bylo dle názoru stěžovatelky v řízení nepochybně prokázáno, i přesto, že to z výpovědi jejího syna přímo nevyplývá, protože mu termín společná domácnost nebyl znám. Dále uvedla, že pokud již obecné soudy dospěly k závěru, že byla v době podání výpovědi nájemkyní bytu, a tedy pasivně legitimovanou, měly více zkoumat způsob využití tohoto bytu ze strany stěžovatelky, resp. důvody, proč jej využívala jen občas. Stěžovatelka však má za to, že tomu tak nebylo a obecné soudy tak ve svých rozhodnutích vyšly z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v čemž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, nález č. 90).
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení svého procesního základního práva, avšak obsahově namítala jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky její věcné pasivní legitimace.
Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu "správnosti" aplikace "jednoduchého" práva obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a podrobně se v nich vypořádaly s argumenty, které stěžovatelka ve svých podáních uvedla. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Předložené argumenty, o nichž má stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou pak v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu