ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2665.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2665/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně m. č. P. 3, proti žalované D. K., zast. advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 222/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č. j. 19 Co 131/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 19 Co 131/2006-91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. prosince 2005, č. j. 8 C 222/2002-75, jímž tento přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+0, III. kategorie, v 7. podlaží domu č. p. 1801 v P. 3, katastrální území Ž., J. Ž. 22 (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalované s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty a povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, zejména že žalobkyně je pronajímatelkou domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemkyní je dle nájemní smlouvy ze dne 7. 6. 1995 žalovaná. Žalobkyně dala žalované výpověď z nájmu bytu pro dlouhodobé neužívání bytu podle §711 odst. 1 písm. h) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), která byla obsažena v žalobě, neboť žalovaná již několik let žije v A. a v odvolacím řízení bylo potvrzeno, že žalovaná se již do České republiky (tedy do předmětného bytu) vrátit nehodlá. Spornou mezi účastníky se stala pouze otázka, zda žalovaná před opuštěním bytu vedla společnou domácnost se svým synem, popř. též i s jeho současnou manželkou a jejím synem, a zda tedy na tyto osoby či pouze některé z nich přešel nájem bytu. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že za základní znak zákonného pojmu domácnost ve smyslu ustanovení §115 obč. zák. se podle ustálené judikatury považuje existence spotřebního společenství dvou nebo více osob, které je trvalé povahy. V posuzovaném případě z provedených důkazů vyplynulo, že syn žalované v době, kdy se dle svého tvrzení do předmětného bytu nastěhoval, měl vztah se svojí budoucí manželkou M. J. a nemohl mít proto v úmyslu založit trvalé společné soužití se svojí matkou. M. J. a její syn přitom společnou domácnost s žalovanou prokazatelně nevedli, když ze shodných výpovědí této svědkyně i žalované vyplynulo, že v předmětném bytě společně ani nepřespávali, tím méně společně žili a uhrazovali potřeby po dobu 3 let. Z výpovědi syna žalované dále vyplynulo, že při nastěhování do předmětného bytu věděl, že matka je v České republice pouze na chvíli („na dovolené“) a že odcestuje do A., nemohl proto předpokládat, že s matkou bude nadále v předmětném bytě trvale žít ve společné domácnosti po předem časově neohraničenou dobu, a proto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájem předmětného bytu nemohl přejít na jiné osoby způsobem uvedeným v §708 obč. zák. Odvolací soud dále uvedl, že výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. byl v řízení prokázán a jeho neexistence nebyla žalovanou ani zpochybňována, přičemž její námitky týkající se formálních vad žaloby na vyklizení bytu ze dne 15. 10. 2001, tedy žaloby v jiném sporu vedeném pod sp. zn. 5 C 322/2001, jsou pro posouzení této právní věci irelevantní. Závěrem odvolací soud konstatoval, že žalovaná neprokázala, že by její právo nájmu k bytu zaniklo jiným zákonným způsobem, a proto je i nadále jako nájemce věcně pasivně legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 20. června 2006 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení „§237 odst. 3 o.s.ř.“ (správně §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a bylo podáno z důvodu, že soud prvého stupně správně neposoudil skutkový stav a „rozhodnutím odvolacího soudu došlo k výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy“.
V dovolání žalovaná soudům obou stupňů vytkla, že nesprávně posoudily její pasivní legitimaci, což je zřejmé z výslechů svědků, prohlášení žalované a „dalších dokumentů“. Žalovaná je toho názoru, že v posuzovaném případě došlo k přechodu nájmu bytu dle ust. §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák., neboť bylo prokázáno, že „pan K.“ sdílel se žalovanou společnou domácnost nejpozději od 21. 2. 2000 a fakticky již i dříve, protože se do předmětného bytu nastěhoval před nahlášením změny pobytu, ovšem připouští, že to vzhledem ke své neznalosti termínu společné domácnosti neuvedl ve své výpovědi zcela jasně, což mu nelze klást k tíži. Dovolatelka se domnívá, že byly splněny obě podmínky přechodu nájmu bytu, neboť vzhledem k tomu, že se jedná o jejího syna, stačí k přechodu nájmu bytu žít jen jeden den ve společné domácnosti, a v době přechodu nájmu bytu neměl „jiný byt“. Dovolatelka je přesvědčena, že v posuzované věci by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby nájem bytu nepřešel z matky na syna v případě, že matka opustí společnou domácnost, a současně trvá i na formálních vadách podání žalobkyně, které uvedla ve své výpovědi z nájmu bytu. Za otázku „značného významu“ žalovaná označila otázku ukončení nájemní smlouvy a přechodu nájmů s ohledem na aktuální problematiku ve vztahu mezi pronajímateli a nájemci. Závěrem dovolatelka požádala o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem neuvedla, čeho se domáhá (dovolací návrh).
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Okolnost, že v dovolání není uveden dovolací návrh, nebrání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení; vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání rozhoduje způsobem vyplývajícím z ustanovení §243b o.s.ř., že k případné změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu a že dovolací soud není dovolacím návrhem vázán, nedostatek této náležitosti dovolání nečiní překážku k posouzení důvodnosti, a tedy i přípustnosti dovolání (srov. Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. BECK, Praha, 2006, s. 1268).
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.
V projednávané věci lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka v první řadě nesouhlasí se skutkovými zjištěními týkajícími se vedení společné domácnosti se synem. Dovolatelka ve svém dovolání tak v první řadě zpochybňuje skutkový stav, na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka nevedla v předmětném bytě společnou domácnost se svým synem a že jí nadále svědčí nájemní právo ke spornému bytu a teprve následně zpochybňuje právní důsledky tohoto skutkového stavu (právní posouzení). Svůj nesouhlas dovolatelka zakládá na zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů a zapomíná, že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka především zpochybňuje správnost, popř. i úplnost skutkových zjištění soudů obou stupňů a pro účely posouzení věci podle §708 a §706 odst. 1 obč. zák. nabízí vlastní skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Se závěrem o přechodu práva nájmu je poté spojena i otázka věcné pasivní legitimace žalované; pokud na základě skutkových zjištění dospěly soudy k závěru, že právo nájmu nepřešlo a žalovaná byla nájemkyní bytu, je dána její pasivní legitimace v této věci.
Dovolatelka jako důvody dovolání označila rovněž to, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolatelka v dovolání namítla, že by bylo v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zák., pokud by nájem bytu nepřešel z matky na syna, je k tomu třeba především konstatovat, že odvolací soud žádné závěry s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. neučinil; navíc otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, svazek 3, dále usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003). Proto tato otázka by ani nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nad rámec lze dodat, že pojem „společná domácnost“ a její opuštění či přenesení je v rozhodovací praxi soudů ustálen. Ani tato námitka dovolatelky pak dle dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovolatelkou uvedené pojmy jsou soudní judikaturou jednoznačně vymezeny – k pojmu „společná domácnost“ viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 29.8.2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, ze dne 14.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99, ze dne 27.3.2002, sp. zn. 26 Cdo 679/2000, k pojmu „opuštění společné domácnosti“ viz např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, č. 34, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněné pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 24.7.2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1334.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu