ECLI:CZ:US:2007:1.US.1263.07.1
sp. zn. I. ÚS 1263/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1534/2006, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006, čj. 3 To 120/2006 - 362, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 12. 2005, čj. 10 T 180/2005 - 279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností H. G. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 a násl., zejména čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel současně navrhl odklad vykonatelnosti podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle ustanovení §126 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že v době od 29. 6. 2004 do 17. 6. 2005, po prohlášení konkursu na jeho majetek, hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, neboť mu neposkytoval potřebnou součinnost. I přes jeho opakované výzvy a přes upozornění ze strany konkursního soudce o trestní odpovědnosti za takové jednání mu odmítal vydat své účetnictví. Až dne 17. 6. 2005 umožnil správci konkursní podstaty, pokud se předem ohlásí, nahlížet v prostorách svého bydliště pouze do určité části účetních dokladů. V důsledku tohoto jednání nebyl správce schopen mj. ověřit pohledávky věřitelů přihlášené do konkursu a posoudit, zda pokračovat v soudních sporech iniciovaných stěžovatelem před prohlášením konkursu. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznášel námitky proti způsobu, jakým obecné soudy prováděly dokazování a hodnotily jednotlivé důkazy. Účetnictví předal předběžné správkyni konkursní podstaty JUDr. Marii Cipínové a ta je měla předat správci konkursní podstaty JUDr. Zdeňku Petrovi. Současně uvedl, že předmětné účetnictví bylo předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení v jiné jeho kauze, bylo mu vráceno neúplné a nemohl je proto předat správci. Byl subjektivně přesvědčen o tom, že nemá povinnost vydat správci veškeré účetnictví za situace, kdy obsahovalo veškeré podklady pro vedení jeho soudních sporů zahájených před prohlášením konkursu. Po prohlášení konkursu poskytl správci seznam svých sporů a samotné účetnictví mu poskytl již v únoru 2005, a nikoli až v červnu 2005. Svědky, kteří měli tuto skutečnost prokázat, obecné soudy odmítly předvolat. Po zpřístupnění účetnictví zůstal správce nečinný a porušil tak zákon o konkursu a vyrovnání. Navíc, s ohledem na povinnost uchovávat účetní doklady jen po dobu pěti let, neměl povinnost, po uplynutí této doby (činnost ukončil v roce 1998), je komukoli předávat. Tvrdil, že s těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly pouze zčásti, a to vždy v jeho neprospěch. Jeho důkazní návrhy obecné soudy neakceptovaly a odepřely mu tak právo účinně se hájit proti vznesené obžalobě. V postupu soudů spatřoval jednoznačnou libovůli v rozhodování a své jednání za trestné nepovažuje.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Zdůraznil, že se některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Po Ústavním soudu požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší, protože je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy.
Co do námitek směřujících vůči provádění a hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním, totiž platí ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR), z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že jiné hodnocení by bylo přiléhavější. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického - vnitřního rozporu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzené porušení ústavních práv a svobod neshledal.
Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem ČR konstatuje, že shora uvedenými námitkami, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, resp. v dovolání, a v nezměněné formě je vznášel v průběhu celého trestního řízení, věnovaly obecné soudy náležitou pozornost. Stěžovatel od prohlášení konkursu dne 29. 6. 2004 do 17. 6. 2005, tj. téměř jeden rok, odmítal vydat správci konkursní podstaty účetnictví, ačkoli povinnost součinnosti pro stěžovatele vyplývala ze zákona o konkursu a vyrovnání (§17 odst. 1, 2). Neplnění své zákonem stanovené povinnosti odůvodňoval různými argumenty, v detailech lze odkázat na obsah napadených rozhodnutí.
Stěžovatel tedy nesplnil svoji povinnost, stanovenou mu zákonem o konkursu a vyrovnání, předat správci seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení, aniž by mu v tom bránila nějaká objektivní překážka. Ostatně fakt, že odmítal správci předat účetní doklady, ani nepopíral.
Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily, dostatečně vyložily v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových závěrů na nich založených. K námitkám stěžovatele se podrobně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (zejména výpovědí svědků, korespondencí mezi správcem, konkursním soudem a stěžovatelem). Odpovídajícím způsobem posoudily též další souvislosti jeho jednání.
K dalším návrhům obhajoby na doplnění dokazování soud prvního stupně zaujal zamítavé stanovisko, které odůvodnil. Vyložil, z jakých důvodů by konkrétní návrhy nemohly přinést další objasnění skutkových okolností (str. 9 rozsudku). I odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že takovéto doplňování dokazování je, ve světle ostatních provedených důkazů, již zcela nadbytečné (str. 4 - 5 usnesení). Ústavní soud považuje tento závěr za logický a dostatečně odůvodněný. V této souvislosti je nutno znovu připomenout, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález sp. zn. I. ÚS 362/96). Této povinnosti soudy dostály.
V daném případě jsou závěry soudů o vině stěžovatele výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl. 82 Ústavy ČR). Obecné soudy postupovaly v mezích a způsobem, který stanoví trestní zákon a trestní řád (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatel byl stíhán a odsouzen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů, jehož ostatně náležitě využil. Věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě v přítomnosti stěžovatele, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, za plného respektování práva na obhajobu a presumpce neviny a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 Listiny). Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, nebyl důvod rozhodovat o tomto akcesorickém návrhu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu