ECLI:CZ:US:2007:1.US.1265.07.1
sp. zn. I. ÚS 1265/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. L., JUDr. L. B. a Ing. M. Š., zastoupených JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem Horní nám. 5/12, Vsetín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.2.2007, č.j. 7 Cmo 502/2006-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 31.10.2006, č.j. 23 Cm 67/2006-51, zastavil řízení o odvolání Ing. J. L., JUDr. L. B., Ing. M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.6.2006, č.j. 23 Cm 67/2006-38, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21.3.2006, č.j. 23 Sm 66/2006-16 (výrok I.) a stěžovatelům (žalovaným) uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 239,- Kč (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, že povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 101.650,- Kč vznikla každému z odvolatelů zvlášť, a protože odvolatelé poplatkovou povinnost nesplnili, vyzval je soud prvního stupně, aby tak učinili v dodatečně jim stanovené lhůtě. Stěžovatelé soudní poplatek nezaplatili, a proto soud prvního stupně postupoval dle ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. Výrok o náhradě nákladů řízení opřel o ust. §146 odst. 2 věta první o.s.ř. ve spojení s ust. §224 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci usnesení krajského soudu napadeným usnesením potvrdil (výrok I.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud konstatoval, že se situací, kdy na straně žalobce nebo žalovaného vystupuje více osob, počítá občanský soudní řád, který v tomto případě hovoří o procesním společenství nebo též o subjektivní kumulaci. Zákon dále rozlišuje mezi společenstvím samostatným (ust. §91 odst. 1 o.s.ř.) a společenstvím nerozlučným (ust. §91 odst. 2 o.s.ř.). Pro posouzení charakteru společenství je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývajícího z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožnuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství, a v takovém případě úkon jednoho ze společníků zavazuje všechny společníky, neboť tito společníci tvoří jednotu v tom smyslu, že mají vystupovat v procesu jako kolektiv jednotně, jako kdyby byli jedinou osobou. Naopak samostatným společenstvím je takové společenství, kde právo a povinnost každého společníka lze a je třeba posuzovat a o nich rozhodovat nezávisle od práva či povinnosti ostatních společníků. Jde o tolik právních poměrů, kolik je společníků, přičemž společná je jen procesní stránka věci, tj. že se úkon (žaloba, odvolání, dovolání) týká všech společníků a soud o věci jedná v rámci jednoho společného řízení. Důvodem existence společenství je hospodárnost řízení; jinak by mohly být spory společníků projednávány samostatně. V tomto společenství jedná každý účastník jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv. To však nevylučuje, aby poplatné úkony, které se týkají jednoho společného nároku, byly podány společně.
Vrchní soud z toho dovodil, že provádí-li poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými společníky, vzniká jim poplatková povinnost vždy společně, a proto jsou povinni platit soudní poplatek vždy společně a nerozdílně (ust.§2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění). Provádí-li poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jde o jejich samostatné úkony a v tomto případě vzniká každému společníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek samostatně. V projednávané věci se jedná o společenství samostatné, neboť předmětem řízení bylo zaplacení směnečné pohledávky s postižními právy, neboť žalobce své právo na zaplacení směnečného peníze opřel o směnku vlastní avalovanou stěžovatelem Ing. J. L., JUDr. L. B. a Ing. M. Š.. Z čl. I. §47 zákona č. 191/1950 Sb., tj. zákona směnečného a šekového plyne, že všichni, kdo směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ni zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou, a dále, že majitel může žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali; tudíž - uvedl Vrchní soud - je mimo jakoukoliv pochybnost, že věc může být samostatně projednána vůči stěžovateli Ing. J. L., jakož i stěžovateli JUDr. L. B. či stěžovateli Ing. M. Š. stejně jako vůči všem dohromady. Výsledkem řízení bude posuzování uplatněného nároku samostatně ve vztahu ke každému z žalovaných. Podání odvolání jedním žalovaným nemá suspenzivní účinek ohledně výroku rozhodnutí v rozsahu týkajícím se ostatních stěžovatelů a obráceně; rovněž platí, že každý ze žalovaných (stěžovatelů) může zcela samostatně disponovat s podaným odvoláním, aniž by takováto dispozice měla jakýkoli vliv na práva a povinnosti ostatních žalovaných.
II.
1) Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že soudy měly v dané věci postupovat dle ust. §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, a tak je zavázat k povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání společně a nerozdílně. Tudíž, klíčovou je otázka interpretace a aplikace ust. §2 odst. 8 zákona č. 541/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, ve smyslu předestřeném stěžovateli, tj. zda dopadalo i na danou věc. To je ovšem nutno posuzovat z hlediska ústavněprávního.
2) Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů, není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravném prostředku (srov. reprodukci obsahu odvolání v napadeném usnesení vrchního soudu) - staví Ústavní soud do role další instance, která mu podle Ústavy nepřísluší. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází jen v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších), popřípadě když jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem svévole (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
3) Ústavní soud konstatuje, že je zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony konkrétně zpoplatněny. Interpretační otázkou předestřenou stěžovateli ohledně ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 541/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, se přitom Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Výklad judikatury obecných soudů, že solidární poplatková povinnost účastníků dle ust. §2 odst. 8 zákona č. 541/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 občanského soudního řádu), tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, označil Ústavní soud opakovaně za ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06). Od závěrů Ústavního soudu v citovaných věcech, kterými byl aprobován (z ústavněprávních hledisek) výklad a aplikace práva obecnými soudy - použitý rovněž v dané věci - není důvodu se odchylovat. Tudíž, k tomu, aby se uplatnilo ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 541/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, museli by být stěžovatelé nerozlučnými společníky ve smyslu ust. §91 odst. 2 o.s.ř. V daném případě však, jak dovodily obecné soudy, stěžovatelé byli společníky samostatnými a ani oni sami tento dílčí závěr soudů nijak nerozporovali. [K tomu srov. názor ustálené judikatury obecných soudů, podle kterého jsou i solidárně zavázaní dlužníci samostatnými účastníky ve smyslu ust. §91 odst. 1 o.s.ř. (srov. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, str. 297); tento právní názor explicitně zhodnotil jako ústavně konformní i Ústavní soud ve svém již citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 339/06]. Za tohoto stavu obecné soudy právem dovodily, že ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 541/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, v souzené věci aplikováno být nemohlo.
4) Lze toliko dodat, že napadené usnesení - jak je patrno i z jeho reprodukce - je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.
III.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé již Ústavní soud o návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nerozhodoval (srov. obdobný postup v rozhodnutích Ústavního soudu např. II. ÚS 301/98, II. ÚS 83/04 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu