ECLI:CZ:US:2007:1.US.127.05.1
sp. zn. I. ÚS 127/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Víceúčelové komerční zařízení, v. o. s., se sídlem Sloupno 13, PSČ: 503 53, zastoupené Mgr. K. P., proti průtahům v řízení u Krajského soudu v Hradci Králové vedeném pod sp. zn. 40 K 8/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka původně navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2001, čj. 40 K 8/2001 -66, kterým byl prohlášen konkurs na její majetek, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 12. 2004, čj. 2 Ko 188/2003 - 224, kterým bylo rozhodnutí o prohlášení konkursu potvrzeno. Zároveň navrhla, aby byly odstraněny průtahy v řízení před krajským soudem ve věci sp. zn. 40 K 8/2001 a ve věcech s konkursním řízením souvisejících, vedených pod sp. zn. Nc 1539/2002 a sp. zn. 40 Cm 17/2004. V podání ze dne 24. 3. 2005 upřesnila, že její stížnost směřuje proti průtahům v řízení u Krajského soudu v Hradci Králové, vedeném pod sp. zn. 40 K 8/2001, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 2 Ko 188/2003 - 224, a průtahům v řízení u tohoto soudu.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jejího základního práva, ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů v přiměřené době. Postupem vrchního soudu jí bylo odňato právo vyjádřit se ke všem důkazům. Obecné soudy jí odňaly právo podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny a porušily též čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Stěžovatelce je, podle jejího názoru, upíráno právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla různá pochybení, kterých se měl dopustit zejména krajský soud (opožděné postoupení dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, vyloučení návrhů stěžovatelky do samostatných řízení). Stěžovatelka dále polemizuje s odůvodněním rozhodnutí vrchního soudu tvrzením, že oprávněné jsou jen některé pohledávky. Navíc má sama vysoké pohledávky vůči svým dlužníkům, zejména České republice, konkurs tedy neměl být vyhlášen.
II.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 40 K 8/2001, zjistil Ústavní soud, že tento soud usnesením ze dne 22. 5. 2001, čj. 40 K 8/2001 - 66, prohlásil konkurs na majetek stěžovatelky. Vrchní soud usnesením ze dne 10. 9. 2001, čj. 1 Ko 335/2001 - 123, usnesení krajského soudu potvrdil. Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, čj. 29 Odo 870/2001 - 197, bylo řízení o dovolání proti usnesení krajského soudu zastaveno a výrokem pod bodem II. bylo usnesení vrchního soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V něm vrchní soud, usnesením ze dne 30. 12. 2004, čj. 2 Ko 188/2003 - 224, znovu potvrdil usnesení krajského soudu o prohlášení konkursu. Podle jeho závěru, i když dlužník tvrdí, že je schopen své závazky hradit, ale nechce k tomuto účelu zpeněžit majetek, když je navíc otázkou, zda je majetek zpeněžitelný a zda by vůbec postačoval k uhrazení splatných závazků, je nutné dovodit, že nemá dostatek likvidních prostředků k úhradě všech svých splatných závazků a že je tedy v úpadku ve formě insolvence.
III.
Nejdříve se Ústavní soud zabýval tou částí ústavní stížnosti, která napadá usnesení vrchního soudu ze dne 30. 12. 2004, čj. 2 Ko 188/2003 - 224, tvrzeními o zásahu do ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 26, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z obsahu spisu krajského soudu je zřejmé, že stěžovatelka podala, dne 25. 2. 2005, proti usnesení vrchního soudu dovolání (č. l. 255). V souladu se zásadou subsidiarity, kterou se Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech řídí, je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Pokud by byla ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení vrchního soudu, věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Odmítnutí ústavní stížnosti v této části stěžovatelku nijak nepoškozuje. V případě, kdy dovolací soud odmítne řádně podané dovolání, z důvodů závisejících na jeho uvážení, jako nepřípustné, nelze poté podanou ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti [§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu]. Lhůta v délce 60 dnů k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Vzhledem ke shora uvedenému je v této části ústavní stížnost nepřípustná.
Dále se Ústavní soud zabýval tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka vytýkala neodůvodněné průtahy v řízení před krajským soudem, tedy zásah do svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka výslovně tvrdila, že průtahy v řízení způsobuje krajský a také vrchní soud, který po zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu (viz shora) rozhodoval nepřiměřeně dlouho. Ze spisu vyplývá, že dovolání bylo krajskému soudu doručeno dne 25. 2. 2005 (č. l. 255), doplněno bylo dne 5. 4. 2005 (č. l. 278) a znovu doplněno, po výzvě soudu, dne 18. 4. 2005 plnou mocí advokáta k zastupování před Nejvyšším soudem. Krajský soud postoupil dovolání stěžovatelky Nejvyššímu soudu dne 26. 5. 2005. Ten dne 14. 11. 2006 vrátil spis krajskému soudu s tím, že usnesení vrchního soudu ze dne 30. 12. 2004 nenabylo právní moci, protože nebylo doručeno všem účastníkům (č. l. 302). Poté, co byl spis takto vrácen krajskému soudu, vydal dne 16. 1. 2007 usnesení, čj. 40 K 8/2001 - 350, kterým správci konkursní podstaty prodloužil lhůtu k předložení konečné zprávy. Dne 31. 1. 2007, usnesením čj. 40 K 8/2001 - 350, zamítl návrh stěžovatelky na zrušení usnesení o uložení povinnosti předložit bývalé správkyni konkursní podstaty seznam majetku a závazků úpadce. Celý spis byl poté, po řadě neúspěšných žádostech ze dne 11. 7. 2005, 11. 11. 2005, 3. 3. 2006, 21. 4. 2006, 7. 11. 2006 a 31. 1. 2007, předložen dne 12. 2. 2007 Ústavnímu soudu. Z výše datovaného sledu úkonů v řízení je zřejmé, že tvrzení stěžovatelky o nečinnosti krajského soudu v řízení není opodstatněná. Do základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy krajský soud nezasáhl. Není zde proto důvod k zásahu ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Podobně v případě výhrad stěžovatelky vůči postupu vrchního soudu je nutné konstatovat, že ani tento soud v současnosti žádné průtahy v řízení nezpůsobuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 30. 12. 2004, čj. 2 Ko 188/2003 - 224, jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
V části, v níž byly tvrzeny průtahy v označeném řízení před krajským a vrchním soudem, Ústavní soud neshledal, že by došlo porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu