ECLI:CZ:US:2007:1.US.131.07.1
sp. zn. I. ÚS 131/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Eko Bi s.r.o., se sídlem v České Třebové, Semanínská 2050, zastoupené JUDr. R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 282/2005-107 ze dne 5. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 282/2005-107 ze dne 5. 10. 2006, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 41 Cm 24/2002-85 ze dne 14. 4. 2005 ve výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně práva na rovnost účastníků v řízení před soudy spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala vůči žalovanému slevy z ceny díla ve výši 1.539.860,- Kč a náhrady vzniklé škody v důsledku vadně provedeného díla - rekonstrukce plaveckého bazénu v Č. Krajský soud v Brně žalobě co do jistiny požadované z titulu slevy na ceně díla a náhrady škody vyhověl a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce celkem částku 1.672.060,- Kč s 2,5% ročním úrokem ode dne 15. 2. 2005 do zaplacení; částečně žalobu zamítl, a to ve výši požadovaného úroku (stěžovatelka požadovala úrok ve výši 10 % z dlužné částky) a ve stanovení dne, od něhož úrok náleží. Současně stěžovatelce přiznal náhradu všech nákladů řízení ve výši 138.350,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci změnil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve výroku o nákladech řízení tak, že přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení pouze v částce 44.272,- Kč. Uvedl, že v konkrétním případě nejsou dány důvody přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši podle §142 odst. 1 o.s.ř., ale že je třeba náklady poměrně rozdělit podle §142 odst. 2 o.s.ř., protože neúspěch stěžovatelky není jen nepatrný. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že pro stanovení míry úspěchu je nutno brát zřetel nejen na požadovanou jistinu, ale i na její příslušenství.
Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí a poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04 a sp. zn. I. ÚS 257/05, v nichž je konstatováno, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Tvrdí, že v řízení před soudem I. stupně dosáhla z hlediska materiální spravedlnosti plného úspěchu, neboť v pozici žalobce prokázala existenci všech žalobou uplatněných nároků, tj. nároku na slevu z ceny díla a nároku na náhradu škody. Z pohledu právního základu sporu tak podala žalobu zcela opodstatněně a žalovaný žádný úspěch nedosáhl. Pokud odvolací soud nerozhodl v předmětné věci o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o.s.ř., ale podle §142 odst. 2 o.s.ř., porušil tím její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka rovněž prohlašuje, že "dochází ke zjevné nerovnosti mezi účastníky řízení v důsledku použití odlišných kriterií ve vztahu k posouzení míry úspěchu ve věci a kriterií použitelných podle obecně závazného právního předpisu k vyúčtování nákladů účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řízením, a to nákladů účastníka na jeho právní zastoupení".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ve výroku II. zrušil.
II.
Vrchní soud v Olomouci ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí je nutno při úvaze o úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení vzít zřetel nejenom na v žalobě požadovanou jistinu, ale též na její příslušenství. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že v tomto vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. č.j. 41 Cm 24/2002 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobce a žalobou ve znění jejích změn se domáhala slevy z ceny díla ve výši 1.539. 860,- Kč a náhrady škody ve výši 132.200,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 41 Cm 24/2002-85 ze dne 14. 4. 2005 ve výroku I. žalobu částečně zamítl co do požadavku na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 1.672.060,- Kč, a to za období od 1. 3. 2000 do 14. 2. 2005, a dále na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 1.672.060,- Kč za období od 15. 2. 2005 do zaplacení, a to v rozsahu 7,5 %. Ve výroku II. soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 1.672.060,- Kč s 2,5% ročním úrokem z prodlení od 15. 2. 2005 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. pak žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 138.350,- Kč jako náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem č.j. 5 Cmo 282/2005-107 ze dne 5. 10. 2006 potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. (přiznání slevy z díla a náhrady škody ve výši 1.672.060,- Kč spolu s 2,5% ročním úrokem z prodlení) a změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na poměrné náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 44.272,- Kč. Ke změně ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud uvedl, že v tomto případě nejsou dány důvody přiznání náhrady nákladů stěžovatelce v plné výši ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., ale že je třeba je poměrně rozdělit podle ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř., protože neúspěch stěžovatelky není jen nepatrný. Tento závěr odvolací soud odvodil z toho, že při úvaze o úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení je nutno vzít v úvahu nejen v žalobě požadovanou jistinu, ale též požadované příslušenství. Odvolací soud poté, co kapitalizoval stěžovatelkou požadované příslušenství k datu vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, dospěl k závěru, že úspěch stěžovatelky byl jen 66 % a neúspěch 34 %, a proto stěžovatelce ve smyslu ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na poměrnou náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 32 %.
Ústavní stížností bylo napadeno pouze rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, nesouhlas s právním názorem obecných soudů a s jejich výkladem podústavního práva, resp. rozdílný názor na jeho interpretaci, případně obhajoba vlastní argumentace, předestřená již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, nejsou zásadně důvodem k zásahu Ústavního soudu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů a nemohou ve svém důsledku porušení základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny založit.
Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. To je opakovaně vysloveno v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006). V nich rovněž prohlásil - jak již bylo uvedeno - že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro výklad příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy v zásadě podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě; ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru lze odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu, která se ústavněprávní dimenzí soudních rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zabývá (srov. např. III. ÚS 529/04 a judikáty tam citované).
V předmětné věci Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal porušení pravidel stanovených v příslušných právních předpisech (ustanovení §142 o.s.ř.) a vyjádřených i v rozhodovací praxi obecných soudů. Odvolací soud s přihlédnutím k celkovému výši stěžovatelkou uplatněných nároků včetně příslušenství a ve srovnání s přisouzenou částkou rozhodl o poměrné náhradě nákladů a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho argumentace je logická, přesvědčivá, nemá znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem, který z něho odvolací soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Stěžovatelka argumentovala rovněž názorem, který Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (a dříve např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005), že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Ústavní soud dovozuje, že obdobné posouzení případu je možné pouze tam, kde se shodují i východiska věci, leč pokud jsou podmínky odlišné, musí rozhodnutí vycházet z těchto odlišných podmínek. Odkaz stěžovatelky na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu není v tomto případě na místě, protože oba uvedené nálezy vycházely z podmínek odlišných od podmínek v této souzené věci. Zde obecný soud sice v meritu věci vyhověl žalobě, ale do značné míry zamítl uplatněný nárok na úroky z prodlení, neboť jejich výše nebyla 10 % - jak bylo žalováno - nýbrž jen 2,5 % a nadto jej stěžovatel neoprávněně uplatňoval i za dobu od 1. 3. 2000 do 14. 2. 2005, tedy za dobu značně dlouhou.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že dochází ke zjevné nerovnosti mezi účastníky řízení v důsledku použití odlišných kriterií ve vztahu k posouzení míry úspěchu ve věci a kriterií použitelných podle obecně závazného právního předpisu k vyúčtování nákladů účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řízením (nákladů účastníka na jeho právní zastoupení), Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka zde srovnává nesrovnatelné. Na jedné straně jsou kritéria, která vyplývají z ustanovení §142 o.s.ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to kritéria, na jejich základě rozhoduje soud. Nelze proto s nimi srovnávat pravidla stanovená pro účtování nákladů právního zastoupení, což jsou podpůrná pravidla stanovená v podzákonných právních předpisech, podle nichž postupují oba účastníci občanského soudního řízení. Nelze proto ani z tohoto hlediska hovořit o porušení zásady rovnosti mezi účastníky řízení.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu