ECLI:CZ:US:2007:1.US.132.06
sp. zn. I. ÚS 132/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti REGATA ČECHY, a.s., sídlem Čílova 304/9, Praha 6, zast. JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, sídlem Radlická 28/663, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2005, č.j. 30 Cdo 2602/2004-96, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.5.2004, č.j. 3 Co 41/2003-71, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2003, č.j. 34 C 12/2003-43, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a občanského sdružení INTEGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, sídlem Na Poříčí 27, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená článkem 2 odst. 3 a 4, článkem 90, článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článkem 2 odst. 2 a 3, článkem 11 odst. 1, článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K napadeným rozhodnutím uvedla, že městský soud vydal rozsudek pro uznání, kterým jí uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 567 871,- Kč a nahradit mu náklady řízení, proti němu podala odvolání, na jehož základě vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka popsala důvod sporu a průběh sporu. Vedlejší účastník se u městského soudu domáhal úhrady žalované částky, městský soud vydal platební rozkaz, proti němuž podala stěžovatelka odpor; jeho odůvodnění však nebylo z důvodu pochybení administrativního pracovníka advokátní kanceláře soudu doručeno. Proto rozhodl městský soud rozsudkem pro uznání. Již vydání platebního rozkazu považuje stěžovatelka za nezákonné, neboť bylo v rozporu s §172 odst. 1 obč. soudního řádu, podle něhož lze vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V návaznosti na toto tvrzení ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně polemizuje s názorem, že umístěním rozhlasových a/nebo televizních přijímačů na hotelové pokoje užívá umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy jejich sdělováním veřejnosti, což byl argument vedlejšího účastníka, na kterém postavil svoje žalobní tvrzení. Na základě vlastní argumentace formuluje myšlenku, že z žalobcem v žalobě uvedených skutkových tvrzení a právních předpisů ČR a nebo z jakýchkoli smluvních ujednání žalobcem požadovaný nárok nijak nevyplývá, žaloba byla zjevně bezdůvodná, tudíž v takovém případě není možné rozhodnout ve věci platebním rozkazem (a následně rozsudkem pro uznání). Z těchto důvodů stěžovatelka tvrdí, že vydáním platebního rozkazu a poté rozsudkem pro uznání, přestože nebyly splněny zákonem stanovené podmínky uvedené v §172 odst. 1 obč. soudního řádu, resp. v §114 odst. 2 (pozn. správně má být "§114b odst. 2"), došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, neboť byla nucena k peněžitému plnění, přestože žádný zákon takovou povinnost neukládá. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny došlo tím, že soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, na základě jakého zákonného ustanovení stěžovateli povinnost k zaplacení uložily a díky tomu svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Uložením povinnosti zaplatit peněžitou částku, přestože neexistuje právní nárok, došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť uložení povinnosti k zaplacení finanční částky bez toho, aby existoval právní titul k jejímu zaplacení, je podle stěžovatelky závažným zásahem do práva na vlastnictví.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal vůči stěžovatelce, jako provozovatelce hotelu Horizont u městského soudu žalobu na zaplacení sporné částky s tvrzením, že je oprávněn vykonávat kolektivní správu práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů,. Soud ve věci vydal platební rozkaz, proti kterému stěžovatelka podala včas odpor s tím, že ho odůvodní dodatečně. Ačkoliv byla poučena o povinnosti odůvodnit odpor ve lhůtě 30ti dnů od jeho podání a zároveň byla upozorněna na následky neodůvodnění a na možnost vydání rozsudku pro uznání, přesto svůj odpor neodůvodnila; s ohledem na tyto skutečnosti vydal městský soud rozsudek pro uznání. Soud dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou pro vybírání autorských provozovacích honorářů a listinami bylo doloženo, že stěžovatelka chráněný repertoár využila a využívá (což soud těsně před rozhodnutím prověřil na internetu). Svojí nečinností si stěžovatelka odňala možnost napadnout oprávněnost požadavku vedlejšího účastníka, proto měl soud za to, že nárok, který je předmětem sporu, uznala. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, v němž jednak namítala, že nebyly splněny předpoklady vydání rozsudku pro uznání, jednak namítá nedostatek podmínek řízení, včetně věcné nepříslušnosti soudu. Vrchní soud neshledal námitky důvodnými, podrobně vysvětlil, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, také věcná příslušnost byla správně posouzena. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, Nejvyšší soud ho odmítl pro nepřípustnost, neboť dovodil, že napadené rozhodnutí (protože jde o rozsudek pro uznání) není možno posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nelze dovodit ani to, že je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Přitom při posuzování jeho přípustnosti velmi zevrubně analyzoval příslušná ustanovení obč. soudního řádu (str. 4 - 7), zejména ohledně předpokladů vydání platebního rozkazu, náležitostí výzvy žalovaného k vyjádření a přípustnosti odvolání proti rozsudku o uznání.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (pozn.: vyjma tvrzeného porušení těchto ustanovení a čl. 11 Listiny, jsou všechny ostatní námitky o porušení dalších ustanovení Listiny a Ústavy bezpředmětné, protože nejde o taková ustanovení, z nichž by vyplývala konkrétní subjektivní práva, k jejichž ochraně slouží institut ústavní stížnosti). K údajnému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává (v návaznosti na jeho konstantní judikaturu), že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky bránit se vůči vznesenému žalobnímu návrhu. Jak bylo zjištěno, stěžovatelka, resp. její právní zástupce, se vlastním pochybením (str. 3 ústavní stížnosti) zbavila práva vznášet věcné argumenty proti podané žalobě. Z tohoto důvodu jsou jakékoliv námitky popírající existenci povinnosti platit úhradu za užití autorských děl bezpředmětné (tudíž se nelze ani dovolávat případného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny). Právně významnými by tak mohlo být pouze posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro uznání - v tomto punktu se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů (viz výše), že tyto podmínky byly naplněny a všechny námitky stěžovatelky jen zastírají skutečný smysl ústavní stížnosti: napravit evidentní pochybení založené na neodůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném návrhu Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu bude rozhodovat meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem k poznatku, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze-li ji bez dalšího odmítnout. K tomu Ústavní soud výslovně dodává, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu