ECLI:CZ:US:2007:1.US.1356.07.1
sp. zn. I. ÚS 1356/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 5 C 154/2004-76, ze dne 7. dubna 2005, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 30. srpna 2005, č. j. 59 Co 264/2005-99 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2007, č. j. 28 Cdo 2540/2006-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. května 2007 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o jeho žádosti o obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 28/96 a pravomocně skončené rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1999 č. j. 13 Co 97/98-75, který nabyl právní moci dne 19. září 1999, o žalobě města Otrokovice proti stěžovateli o vyklizení nemovitosti. Stěžovatel předestírá obsah sporu mezi ním a městem Otrokovice a zároveň tvrdí, že soud prvního stupně procesně pochybil, pokud o jeho návrhu na obnovu řízení nerozhodoval veřejně, jakož i závěr o tom, že jím podaný návrh na obnovu řízení byl zřejmě opožděný. Pochybení se dle stěžovatele dopustil i soud odvolací tím, že stěžovateli odmítl ustanovit právního zástupce k ochraně jeho zájmů, a konečně i Nejvyšší soud tím, že posoudil podané dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, který posoudil podané dovolání podle občanského soudního řádu ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ve smyslu jejích přechodných ustanovení (bod 16, hlava I. část dvanáctá). Dle přesvědčení stěžovatele by řádné a mimořádné opravné prostředky proti rozhodnutí ve věci návrhu na obnovu řízení měly být projednány podle současných právních předpisů, byť samotný návrh na obnovu řízení byl projednán podle předchozí právní úpravy. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že ze strany obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhuje zrušení stížností napadených rozhodnutí.
Z kopie napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. října 1997 č. j. 5C 28/96-53 uložil stěžovateli povinnost vyklidit pozemek parc. č. 448/14 - ostatní plocha v části o výměře 88 m2 nacházející se poblíž zadní vstupní brány TOMA, a. s. Otrokovice, odstraněním prodejní buňky, zapsaný na LV č. 10001 v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Otrokovice a vyklizený pozemek předat žalobci (Město Otrokovice) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. dubna 1999 č. j. 13 Co 97/98-75 rozhodnutí soudu prvního stupně (v napadené části) potvrdil; rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. září 1999. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 2. června 2004 domáhal povolení obnovy shora specifikovaného řízení s odůvodněním, že dne 3. března 2003 obdržel nový důkaz, a to usnesení č. 135/5/94 městské rady města Otrokovice, o němž nebyl v předchozí korespondenci s městem informován. Okresní soud ve Zlíně žalobu projednal v souladu s částí 12. - přechodnými a závěrečnými ustanoveními hlavy I., bodu 16 zák. č. 30/2000 Sb. podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a zamítl ji pro opožděnost, neboť již uplynula objektivní tříletá lhůta od právní moci rozsudku [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Po takto stanovené lhůtě lze podat návrh na obnovu řízení pouze podle §230 odst. 2 o. s. ř., tedy z důvodu uvedeného pod písm. c) §228 odst. 1 o. s. ř. (jestliže trestní rozsudek, na jehož podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byl později podle trestněprávních předpisů zrušen). O takový případ však nejde a stěžovatel to ani netvrdil. Soud proto v souladu s ust. §234 odst. 2 o. s. ř. pro projednání žaloby nenařizoval jednání.
O odvolání stěžovatele následně rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 30. srpna 2005 č. j. 59 Co 264/2005-99 tak, že odvoláním napadené usnesení potvrdil. Odvolací soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce stěžovateli k jeho žádosti, a dospěl k závěru, že nikoliv. Dle něj jsou podání stěžovatele zjevně dostatečně kvalifikovaná a k věci, ustanovení zástupce dle §30 odst. 1 o. s. ř tak není na místě. Námitky směřující do rozhodnutí soudu prvního stupně pak shledal nedůvodné. Dle odvolacího soudu nejde o věc, kde by podle o. s. ř. bylo nutno nařizovat jednání, a soud se zabýval všemi stěžovatelem namítanými skutečnostmi, vyvodil správné skutkové i právní závěry a z uvedeného důvodu může odvolací soud na odůvodnění napadeného usnesení pouze odkázat.
Proti rozhodnutí obou soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 729/05. S ohledem na zjištění Ústavního soudu, že stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl rovněž dovoláním, Ústavní soud podanou ústavní stížnost usnesením ze dne 29. srpna 2006 jako nepřípustnou odmítl.
Podané dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně Nejvyšším soudem usnesením ze dne ze dne 21. února 2007 č. j. 28 Cdo 2540/2006-149 odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že jestliže řízení ve věci samé i řízení o návrhu na obnovu řízení probíhalo před nižšími instancemi podle občanského soudního řádu ve znění účinném před datem 1. 1. 2001, tedy předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., jímž se mění a doplňuje občanský soudní řád (viz bod 16, hlava I části dvanácté - Přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.), i dovolací řízení je třeba vést po procesní stránce podle toho znění o. s. ř., jež bylo účinné před datem 1. 1. 2001 (viz bod 17 výše citovaných ustanovení). Úprava dovolání však před 1. lednem 2001 nepřipouštěla dovolání ve věci návrhu na obnovu řízení. Ve vztahu k usnesení (obecně) je dovolání přípustné pouze proti měnícímu, nikoli proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (§238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Z tehdejšího §239 přípustnost dovolání v této věci nevyplývá , a vady uvedené v §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. nebyly dovoláním namítány ani nebyly zjištěny z obsahu spisu. Podané dovolání tak bylo shledáno nepřípustným.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Je namístě uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Takové pochybení obecných soudů však shledáno nebylo.
Ústavní soud předně připomíná, že ač stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, jediný argument dosahující ústavněprávní roviny vztahuje nikoliv k rozhodování soudnímu, nýbrž k nakládání samosprávné korporace (města Otrokovice) se svým majetkem. Pokud by však Ústavní soud posuzoval tento aspekt stěžovatelova sporu, ocitl by se ultra petitum podané stížnosti. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze argumenty stěžovatele, směřujícími vůči postupu a rozhodnutí těch soudů, jejichž rozhodnutí byla stížností napadena. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv stěžovatele samo o sobě není s to jeho stížnost do ústavněprávní roviny posunout.
Stěžovatel považuje především za nesprávné, že k projednání jeho žaloby Okresním soudem ve Zlíně nebylo nařízeno ústní jednání, čímž mu bylo znemožněno, aby soudu předložil své argumenty a důkazy na podporu svých tvrzení. Okresní soud ve Zlíně v daném případě aplikoval ust. §234 odst. 2 o. s. ř., dle nějž zamítá-li soud návrh na obnovu řízení proto, že není přípustný, nebo proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nebo proto, že je zřejmě opožděný, nemusí nařizovat jednání. Takový postup je odůvodněn především principem hospodárnosti a ekonomie řízení, zakotveným v ust. §6 o. s. ř. Nařízení jednání by nebylo v souladu s tímto principem za situace, kdy soud z listin, které má k dispozici, zjistí, že jde o žádost podanou (jako v tomto případě) opožděně. Opožděnost zde byla zjištěna nikoliv pro překročení subjektivní lhůty pro podání návrhu (tedy lhůty, jejíž běh je zjistitelný z případných důkazů předložených žalobcem), nýbrž lhůty objektivní běžící od nabytí právní moci meritorního rozhodnutí v řízení, jehož obnova je požadována. Tato lhůta je dána zákonem, je překročitelná pouze z důvodů uvedených v §230 odst. 2 ve spojení s §228 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto po jejím marném uplynutí již nelze k obnově řízení přistoupit, a to bez ohledu na běh subjektivní lhůty. Datum nabytí právní moci rozhodnutí v původním řízení přitom stěžovatel ani tehdy, ani nyní nezpochybnil. Závěr o tom, že jde o návrh na obnovu řízení podaný zjevně opožděně, a že k takovému zjištění není třeba jednání nařizovat, je tedy dle Ústavního soudu správný a nijak nezasáhl do základních práv stěžovatele.
Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k rozhodování soudu odvolacího, jemuž stěžovatel vytýká pochybení v tom smyslu, že mu přes jeho žádost neustanovil advokáta; přitom závěr odvolacího soudu o správnosti skutkových a právních zjištění soudu prvního stupně stěžovatel nenapadá. Ústavní soud však neshledal, že by namítaným postupem byl učiněn zásah do práva stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy zakotvené čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny. Článek 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobu s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byl zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Pokud stěžovatel požadoval v řízení právní pomoc, mohl si ji sám zajistit tím, že si sám zvolil zástupce z řad advokátů. Toho však nevyužil. Zásah do principu rovnosti účastníků přitom nelze dovozovat z toho, že jedna strana sporu byla zastoupena advokátem a druhá nikoliv, podstatné je, zda obě strany měly zachovány stejné možnosti si advokáta zvolit a stejně hájit své zájmy. Tento princip však dle Ústavního soudu byl dodržen.
Ustanovení advokáta v občanskoprávním řízení dle §30 o. s. ř. je přitom postupem nikoliv automatickým, chránícím "slabší" účastníky řízení, kteří nejsou schopni z hlediska svých psychických nebo fyzických možností hájit své zájmy sami, je-li aktuálně třeba, aby na obranu svých zájmů aktivně vystupovali, a současně se nacházejí v takové sociální situaci, která jim neumožňuje náklady na právní zastoupení uhradit. Tedy sama skutečnost, že by stěžovatel splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků pro ustanovení advokáta podle §30 o. s. ř. nepostačuje, není-li zároveň splněna další tímto ustanovením zakotvená podmínka (tedy že je takového ustanovení třeba k ochraně jeho zájmů). Krajský soud takovou potřebu neshledal, neboť sice dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou dány podmínky k osvobození od soudních poplatků, že však zároveň stěžovatel je schopen hájit své zájmy sám, jeho podání jsou zjevně dostatečně kvalifikovaná a k věci. Taková úvaha jeví se Ústavnímu soudu jak zcela souladná s účelem a smyslem ust. §30 o. s. ř., jakož i s principy spravedlivého procesu. Proto ani v této části neshledal ústavní stížnost opodstatněnou.
A konečně ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a se svou ustálenou judikaturou. V napadeném usnesení vycházel správně z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá, hlava I., bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před odvolacím soudem probíhalo podle dosavadních právních předpisů a byť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 22. července 2003), muselo být rovněž předmětné dovolání posuzováno podle znění o. s. ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud přitom správně a ve shodě s ustálenou praxí stěžovatele poučil o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním je napadeno usnesení vydané v řízení návrhu na obnovu řízení, proti němuž dovolání přípustné není, přičemž odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel si nevytvořil právní prostor pro podání dovolání, neboť před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nevznesl návrh na vyslovení jeho přípustnosti (§239 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nebylo možné dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR je jako nepřípustné odmítl. Právní závěry Nejvyššího soudu ČR, obsažené v napadeném usnesení, jsou plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, v níž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Nejvyšší soud ČR svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil, Ústavní soud tak nemá důvod učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými usneseními Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ani Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a že jeho ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu