ECLI:CZ:US:2007:1.US.1475.07.1
sp. zn. I. ÚS 1475/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. V., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Přístavní 16a/1528, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.5.2006, sp. zn. 29 C 144/2005, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.2.2007, sp. zn. 11 Co 468/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (výrokem I.) zrušil právo společného nájmu bytu ve výroku uvedeného, určil, že byt bude dále jako výlučný nájemce užívat žalobkyně - bývalá manželka - (výrok II.), uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří dnů do zajištění náhradního bytu (výrok III.), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.).
K odvolání stěžovatele i žalobkyně odvolací soud tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že soudy řádně neodůvodnily, proč by měl údajný zájem nezletilého syna účastníků převažovat nad hlediskem zásluhy stěžovatele o získání bytu, a že sám konkrétní zájem nezletilého dítěte nebyl nijak odůvodněn; v tomto směru tak řádné odůvodnění rozsudků obecných soudů absentuje.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Z hlediska skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů by o nepřípustné ústavněprávní konsekvence - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), které jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže soudy odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Maje na zřeteli tyto hranice ústavněprávního přezkumu, a vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, jež pro něj nenabízí žádná konkrétní hlediska (neobsahuje konkrétnější námitky), dospěl Ústavní soud k závěru, že v procesu hodnocení důkazů, vedoucím k závěrům, rozhodným pro výsledek řízení, nelze spatřovat "zjevné vybočení" z obvyklých a rozumných standardů, resp. v rozhodování soudů libovůli. Skutkové závěry pak obecné soudy i přiléhavě a dostatečně odůvodnily.
2) Totéž platí, pokud jde o právní závěry obecných soudů.
Co se týče norem s tzv. relativně neurčitým předpokladem (pojmem), jimiž jsou zde rozhodná ustanovení §705 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, jejichž výklad je významně situován v rovině soudcovského uvážení, platí, že o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným faktickým omylem či logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. obdobně III. ÚS 102/06).
Nic takového však z rozhodnutí obecných soudů dovodit nelze. Právní závěry obecných soudů jsou odůvodněné a okolnosti, jež jsou při rozhodování, kdo z bývalých manželů bude napříště výlučným nájemcem bytu, soudy v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou v úvahu vzaly.
3) Ke konkrétní námitce stěžovatele, že soudy neodůvodnily, proč by měl údajný zájem nezletilého syna převažovat nad hlediskem zásluhy stěžovatele o získání bytu, Ústavní soud dovozuje, že takové tvrzení nemá v obsahu napadených rozhodnutí oporu.
V tomto směru lze poukázat především na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, který ve svých úvahách vyšel z ust. §705 odst. 3 občanského zákoníku, dospěv k výkladovému závěru, že zájem dítěte je ve smyslu tohoto ustanovení hlediskem prvořadým. Interpretace, že hledisko zájmu nezletilých dětí zákon - s ohledem na jeho povahu a význam - považuje za prvořadé, je přitom v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 914/2001 a další). Ostatně, Ústavní soud z ústavněprávních hledisek takový výklad v podstatě aproboval již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 281/97, poukázav na to, že obecné soudy vyložily zájem nezletilého dítěte jako nadřazený ostatním hlediskům. Městský soud pak bral v napadeném rozhodnutí v úvahu i hledisko zásluh stěžovatele o získání a zvelebení daného bytu, nicméně ve vzájemné kolizi s hlediskem zájmu nezletilého dítěte logicky upřednostnil - právě s odkazem na výkladový závěr o jeho prvořadosti - právě ten. K tomu přiléhavě uvedl, že upřednostnění zájmu nezletilého v dané věci nebude v rozporu s dobrými mravy. V takovém postupu, který je založen na ústavně konformním výkladu ust. §705 odst. 3 občanského zákoníku, nelze shledávat nic protiústavního. Není tak pravdou tvrzení stěžovatele, že soudy neodůvodnily, proč by měl zájem nezletilého syna převažovat nad hlediskem zásluhy stěžovatele o získání bytu; ve skutečnosti lze jejich rozhodnutí - nahlíženo na řízení před soudem prvního a druhého stupně jako na jeden celek - i v tomto aspektu považovat za ústavně konformním způsobem odůvodněné.
4) Jestliže potom stěžovatel namítal, že existence upřednostněného zájmu nezletilého dítěte (tj. v čem tento zájem tkví) nebyla nijak konkrétně odůvodněna, dopouští se omylu. Postačí odkázat již jen na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které naplnění hlediska zájmu nezletilého dítěte shledalo v tom, že syn je pravomocným rozhodnutím soudu svěřen do péče žalobkyně a je v jeho zájmu, aby nadále vyrůstal v prostředí, na které je zvyklý. V tomto obsahovém vymezení citovaného hlediska nelze dle Ústavního soudu spatřovat pochybení ústavního rázu, tedy event. extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočení ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo zatížení zjevným faktickým omylem či logickým rozporem, případně absenci srozumitelného kritéria. Jak již výše Ústavní soud uvedl, nepostačí z pohledu ústavněprávního přezkumu, že význam hlediska, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
5) Obecnými soudy přijaté závěry v dané věci nejsou ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, jak naznačuje stěžovatel; s odkazem na něj argumentuje, že zájem nezletilého dítěte není jediným hlediskem při určení výlučného nájemce, že v jeho případě tyto ostatní hlediska převážily nad zájmem nezletilého, a že jakékoliv odůvodněné porovnávání hledisek v napadených rozhodnutích schází. Nejvyšší soud sice v citovaném rozsudku uvedl, že soud přihlíží i k dalším právně významným hlediskům, zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k jejich zdravotnímu stavu, k zásluhám o získání společného bytu, k účelnosti využití bytu, jakož i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití, apod., a že soudní praxe je jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí. Současně však Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že zákon hledisko zájmu nezletilých dětí vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. Nejvyšší soud tím tedy měl na mysli, že byť je zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí primární, za jistých okolností není vyloučeno, že v kolizi s dalšími hledisky mohou tato další hlediska (ve svém celku) převážit nad citovaným legálním prvořadým hlediskem. Pokud však v dané věci - jak ostatně potvrzuje i stěžovatel - proti prvořadému legálnímu hledisku stálo osamoceno jen jedno "další hledisko" (hledisko zásluh stěžovatele o získání a zvelebení daného bytu), soudy pak logicky v konfliktu "pouhých" dvou kritérií daly přednost tomu prvořadému, tj. hledisku zájmu nezletilého dítěte. V napadených rozhodnutích tedy nelze shledávat ani nesoulad s citovaným usnesením Nejvyššího soudu, jehož se stěžovatel dovolává.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Vzhledem k tomuto rozhodnutí ve věci samé Ústavní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobný postup v rozhodnutích Ústavního soudu např. II. ÚS 301/98, II. ÚS 83/04, I. ÚS 536/06 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda senátu