ECLI:CZ:US:2007:1.US.1561.07.1
sp. zn. I. ÚS 1561/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. J. Š., zastoupeného JUDr. Drahomírou Hudečkovou, advokátkou, se sídlem Praha 2-Vinohrady, Budečská 16, PSČ 120 00, proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 20. 4. 2007, č.j. HSAA-55-1/P-2007, a proti rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 5. 1. 2007, č.j. HSAA-138-2/P-2006, za účasti Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí orgánů Hasičského záchranného sboru a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že ke dni 31. 12. 2006 došlo po oboustranné dohodě k uvolnění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy (dále jen „HZSP“). Napadeným rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele HZSP bylo stěžovateli přiznáno odchodné ve výši 66 449 Kč. O odvolání stěžovatele, který zpochybňoval způsob výpočtu a výši odchodného, rozhodl ředitel HZPS tak, že se odvolání zamítá, s odkazem na §114 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), a na §76 vyhlášky Ministerstva vnitra 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Stěžovatel namítá, že tato rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2 a čl. 28 Listiny základních práv na svobod, a rovněž z čl. 79 odst. 3 Ústavy. Podstatou jeho námitek je nesouhlas se stanovenou výší odchodného, které bylo vypočteno podle §76 vyhlášky. V tomto ustanovení je podrobně definován „hrubý měsíční služební příjem“, z něhož se při aplikaci §114 zákona vychází jako ze základní výše odchodného. Protiústavnost stěžovatel spatřuje především v aplikaci §76 vyhlášky, která je údajně v rozporu se zákonem, neboť výši posledního hrubého měsíčního příjmu stanovuje nikoliv z ohledem na faktický stav v daném měsíci, nýbrž určité proměnlivé složky příjmu stanovuje průměrem za poslední rok.
Z toho důvodu navrhuje zrušení napadených rozhodnutí ve věci svého služebního poměru.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem Ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. má tak svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ústavní soud především nesdílí přesvědčení stěžovatele, že ustanovení §137 zákona vylučuje v uvedené věci soudní přezkum. Proto nepovažuje odvolání stěžovatele za poslední možný prostředek nápravy. Ustanovení §137 odst. 1 zákona vyjmenovává rozhodnutí služebního funkcionáře, jejichž přezkoumání je možné se domáhat soudní cestou, tj. rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. c) nebo d), rozhodnutí o náhradě škody nebo bezdůvodném obohacení, které přesahují částku 5000 Kčs, nebo rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Citované ustanovení však nestanovuje, že pouze výslovně uvedená, a nikoli jiná rozhodnutí, jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení proto nelze dovodit, že by vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 6 A 69/99 - SJS 929/2002, rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 28 Ca 63/93 - SJS 33/94, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 A 117/2001 - SJS 274/2004 nebo sp.zn. 8 As 10/2005 – SJS 1046/2007, rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 4/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.5 nález č.70). Pro interpretaci §137 zákona ve smyslu uvedené judikatury svědčí především čl. 4 Ústavy: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.“ Jsou-li ve hře stěžovatelova základní práva, jak sám uvádí, nebylo by možno připustit, aby soudy odmítly poskytnout právům stěžovatele soudní ochranu. Z generální klauzule (s negativní enumerací) obsažené v ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá právo stěžovatele, na projednání a přezkoumání rozhodnutí soudní cestou, pokud tvrdí, že byl ve svých právech ve věcech služebního poměru (vyměření výše odchodného) zkrácen rozhodnutím služebního funkcionáře. Stěžovatel, který se s žalobou neobrátil na obecný soud, tak nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv přiznává.
Kromě výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že pro věcné posouzení v předestřeného sporu z hlediska ústavního práva nestačí argumentovat vlastním (odlišným) výkladem pojmu „poslední hrubý měsíční příjem“, který stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá, když jej bez dalšího odůvodnění ztotožňuje s částkou uvedenou na výplatním lístku. Podstatou takto nastaveného sporu je pouhá polemika s interpretací jednoduchého práva.
S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj