ECLI:CZ:US:2007:1.US.161.07
sp. zn. I. ÚS 161/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti MUDr. K. G.,zast. JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.9.2006, č.j. 1 Co 152/2006-57, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2006, č.j. 37 C 98/2005-50, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, MUDr. M. O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrzující druhé napadené usnesení, tj. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o tom, že řízení ve věci sp.zn. 37 C 98/2005 se zastavuje. Má za to, že usnesením vrchního soudu byla porušena její práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Za základ argumentace napadeného usnesení vrchního soudu označuje tvrzení, že "soud prvního stupně nepochybil, když žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku ze žaloby a rovněž nepochybil, když za situace, kdy žalobkyně soudní poplatek nezaplatila, řízení zastavil". V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka soustředila na podrobný popis podstaty žaloby o ochraně osobnosti podané u městského soudu (jde o odstavce označené číslicemi 6.-19.). Na deskripci navázala informacemi o tom, že k podané žalobě přiložila návrh, aby jí bylo přiznáno osvobození od povinnosti platit soudní poplatky vzhledem k její velmi obtížené sociální situaci, a tom, jak její návrh byl zamítnut (odstavce označené číslicemi 20.-27.). Posléze uvedla, že s rozhodnutím vrchního soudu potvrzujícího zamítavé rozhodnutí městského soudu ohledně osvobození od povinnosti platit soudní poplatek jí bylo doručeno usnesení s výzvou k jeho zaplacení, k němuž podala vyjádření, že nemá finanční prostředky, aby mohla zaplatit soudní poplatek a navrhla, aby bylo odročeno jednání o žalobě o ochraně osobnosti do doby, než bude známo rozhodnutí Ústavního soudu (pozn. stěžovatelka blíže neoznačila tuto věc, je evidentní, že má na mysli ústavní stížnost proti usnesením, jimiž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, která byla vedena pod sp.zn. IV. ÚS 251/06). Městský soud její návrh o odročení neakceptoval a řízení usnesením zastavil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, vrchní soud napadené usnesení potvrdil. Postup obou soudů považuje za protiústavní, neboť jí byl odmítnut přístup k soudu. V další pasáži návrhu na zahájení řízení se věnuje povaze práva na ochranu osobnosti, s využitím bohatých odkazů na judikaturu (odstavce č. 35.-57.) a namítá porušení řady základních práv (odstavce č. 58.-66.). V závěru formuluje žalobní návrh, když na základě tvrzení o porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy, navrhuje zrušení napadených usnesení o zastavení řízení.
Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Z obsahu napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením ze dne 4.4.2006, č.j. 37 C 98/2005-50, řízení ve věci 37 C 98/2005 zastavil. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka podala žalobu na ochranu osobnosti, že jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a poté byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 200,- Kč. Soudní poplatek měla zaplatit ve lhůtě 3 dnů, zároveň byla poučena o následcích jeho nezaplacení, do dne vydání usnesení zaplacen nebyl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a jednání o předmětné žalobě "odročil" do doby, kdy bude Ústavním soudem rozhodnuto o její stížnosti vztahující se k rozhodnutí, kterým jí v dané věci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Vrchní soud neshledal odvolání důvodným a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Kromě jiného též proto, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na soudní ochranu a stranou pozornosti ponechal většinu obsahu ústavní stížnosti, neboť je zjevné, že většina argumentů míří mimo napadená usnesení o zastavení řízení. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy. Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jako předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Mezi ně patří též splnění poplatkové povinnosti, kterou má zásadně každý, kdo uplatňuje u soudu návrhem na zahájení řízení svůj nárok nebo oprávněný zájem; výjimky z této povinnosti opět upravují právní předpisy (obč. soudní řád, zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). K povinnostem soudu patří zkoumání, zda navrhoval je osvobozen od poplatkové povinnosti, či nikoliv. Jestliže soud zjistí, že poplatek zaplacen nebyl, ač účastník od této povinnosti osvobozen není, vyzve účastníka, aby ve stanovené lhůtě, které lhůtou pořádkovou, poplatkovou povinnost splnil. Pokud tak účastník neučiní, vystavuje se nebezpečí, že řízení bude zastaveno. Přitom v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu. Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost. Jakkoli se postupy obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti mohou jevit jako přísné, jde o postupy zcela odpovídající zákonu, a proto jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze nic podstatného vytknout, a proto také stěžovatelkou rozvedené výtky na jejich adresu, stejně jako její tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jsou nepřípadné.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Též z tohoto pohledu je třeba posuzovanou ústavní stížnost hodnotit ve světle formulovaných závěrů stěžovatelce známých z usnesení Ústavního soudu ve věcech sp.zn. IV. ÚS 251/06, IV. ÚS 267/06, IV. ÚS 268/06, IV. ÚS 269/06, III. ÚS 280/06, IV. ÚS 321/06, IV. ÚS 322/06, IV. ÚS 323/06, III. ÚS 384/06, I. ÚS 511/06, IV. ÚS 604/06, IV. ÚS 713/06, I. ÚS 730/06, III. ÚS 773/06, III. ÚS 774/06, I. ÚS 841/06, jež vesměs obdržela ještě před podáním této ústavní stížnosti, a tudíž mohla, vzhledem ke konzistentnosti judikatury Ústavního soudu, předvídat výsledek rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu