ECLI:CZ:US:2007:1.US.1767.07.1
sp. zn. I. ÚS 1767/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2007, čj. 25 Cdo 2275/2005 - 142, a proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, čj. 28 Co 194/2005 - 109, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 1. 2005, čj. 9 C 197/2004 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka zažalovala Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje o náhradu škody způsobené ztrátou na jejím výdělku. Ke škodě mělo, podle žaloby, dojít v důsledku psychického zhroucení stěžovatelky po předchozím protiprávním jednání žalovaného, jehož řidič zavinil dopravní nehodu, při níž zahynuli manžel a syn stěžovatelky. Stěžovatelka polemizuje s výkladem příčinné souvislosti, který v jejím případě obecné soudy zaujaly. Poukázala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, ze dne 24. 5. 2001, a vytkla mu, že tento právní názor Nejvyššího soudu v obdobných kauzách je zastaralý a vychází z hodnotové kontinuity s komunistickým právem. Proto jsou uvedená rozhodnutí, podle stěžovatelky, v rozporu s čl. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Její argumenty se pohybují plně v rovině podústavního práva. Míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, než jak učinily obecné soudy, tedy aby přehodnotil právní závěr, že (slovy dovolacího soudu) "příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. §448 Obč. zák.) odpovídá". Stěžovatelkou zpochybněný výklad občanského zákoníku není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Proto není důvod k zásahu Ústavního soudu ve smyslu vyslovení protiústavnosti zmíněného, stěžovatelkou zpochybněného, právního závěru. Není totiž úkolem Ústavního soudu rozvíjet výklad občanského práva, ani posuzovat, zda daný výklad je výkladem nejlepším z výkladů možných. Toto je naopak úkolem Nejvyššího soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení, k ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu