ECLI:CZ:US:2007:1.US.1838.07.1
sp. zn. I. ÚS 1838/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 8 To 54/2007, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. Nt 213/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti výše označenému usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, čj. 1 T 10/2002 - 773, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, čj. 8 To 92/2003 - 854. Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 TrZ, kterého se dopustil společně s R. E. a jednak trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. e) TrZ, který spáchal sám. Za to mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na povolení obnovy řízení, ačkoli novou skutečností bylo údajné zjištění, že spoluobžalovanému R. E. nemůže být nařízeno vykonat zbytek trestu uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 31 T 46/98. Stěžovatel nesouhlasil s rozdílnou výměrou trestů uložených jemu a spoluobžalovanému R. E. rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 6. 8. 2003, čj. 8 To 92/2003 - 854, kdy stěžovateli zůstal původní trest ve výši 13 let nezměněn, ale R. E. byl trest zmírněn mj. s odkazem na předpokládané nařízení výkonu zbytku trestu, který mu byl uložen prvně označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4. Vzhledem k tomu, že R. E. nemůže být nařízeno vykonat zbytek trestu, považoval stěžovatel výrok o trestu ohledně jeho osoby za nesprávný, neboť neexistuje žádný důvod, proč mu byl uložen trest přísnější než R. E., ačkoli podíl obou na trestném činu byl shodný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v podstatě opakuje tvrzení, která předkládal obecným soudům v řízení o povolení obnovy řízení.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, v návrhu na povolení obnovy řízení musí být tvrzeno, že zde relevantní skutečnosti nebo důkazy vůbec existují a následně, zda je splněna podmínka jejich "novosti" a způsobilosti ovlivnit dosažený výsledek řízení.
Nutno dodat, že Ústavní soud stěžovateli již několikrát vysvětlil, jaké jsou meze a rozhodná hlediska ústavněprávního přezkumu, a to ve svých usneseních ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 273/04, a ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 567/07; proto lze v podrobnostech na výklad tam uvedený odkázat.
V projednávané věci stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení neuváděl žádné nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které by byly způsobilé změnit výrok o vině nebo o druhu a výměře trestu uloženého stěžovateli v původním řízení, ale projevil nesouhlas s rozdílnou výměrou trestů uložených jemu (přísnější) a spolu-odsouzenému R. E. (mírnější), přesto, že jejich podíl na spáchané trestné činnosti byl, podle názoru stěžovatele, shodný.
Stěžovatel zcela pominul fakt, že i u spolupachatelů má trest individuální charakter. Jedná se o právní následek trestného činu, který představuje jeden z prostředků dosažení účelu trestního zákona a vyjadřuje hodnocení pachatele (možnosti jeho nápravy a poměry) a jeho činu (stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Účelem uloženého trestu (konkrétního druhu a výměry trestu) je, mimo ochrany společnosti a zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti, rovněž jeho náprava a polepšení. Z těchto důvodů je druh trestu a jeho výměra stanoven každému (spolu)pachateli na základě individuálního posouzení, podle zákonných kritérií zakotvených v ustanovení §23 a §31 TrZ, s přihlédnutím k dalším okolnostem (např. přitěžující a polehčující okolnosti, ukládání souhrnných, úhrnných trestů, apod.), přičemž u spolupachatelství soud přihlíží též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu.
Z kontextu uvedeného je patrno, že stěžovatelem tvrzená "nová skutečnost", tj. že R. E. nemůže být nařízeno vykonat zbytek trestu uloženého mu označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, i kdyby se prokázala jako pravdivá, má vztah jen a pouze k R. E., takže by hypoteticky mohla ovlivnit jemu uložený trest v původním řízení, ale v žádném případě by nemohla ovlivnit výrok o druhu a výměře trestu uloženého stěžovateli v původním řízení. Současně nelze přehlédnout, že stěžovateli byl, na rozdíl od spoluobžalovaného R. E., ukládán trest úhrnný za další trestný čin, kterého se dopustil pouze on sám (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) TrZ, který spáchal tím, že se dne 18. 3. 2002 nevrátil do Věznice Vinařice poté, co mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody (na dobu od 8. 3. 2002 do 18. 3. 2002).
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení žádných zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti obecné soudy vyřešily ústavně konformním výkladem a aplikací trestního řádu.
Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vycházela ze zjištění, že nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, o druhu a výměře trestu uloženého stěžovateli nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ a jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 TrŘ).
Napadená soudní rozhodnutí jsou souladná s ústavními zárukami podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Jeho podstatou, resp. základním principem spravedlivého řízení, je povinnost soudu poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv, což se v projednávaném případě nepochybně stalo. Z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Stejný závěr dopadá i na stěžovatelem, bez bližšího zdůvodnění, tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny, kdy posledně citovaný článek dopadá pouze na původní trestní řízení zakončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem, které nebylo a ani nemohlo být (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) předmětem projednávané ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu