ECLI:CZ:US:2007:1.US.189.07.1
sp. zn. I. ÚS 189/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti CONCORDIA INVEST, a.s., investiční fond, v likvidaci, sídlem Janáčkovo nábřeží 37, Praha 5, zast. JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem, sídlem Malvazinky 24, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006, č.j. 29 Odo 575/2005-70, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.10.2004, č.j. 14 Cmo 427/2003-42, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.8.2003, č.j. 31 Cm 51/2003-16, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, a ing. P. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tvrdíc, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Konkrétně uvedla, že vůči ní došlo k porušení práva na veřejné projednání věci bez zbytečného průtahu a v její přítomnosti, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle č. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože ústní projednání věci se nekonalo a byly jí kladeny i formální překážky v plné účasti na projednání věci. Dále namítá, že bylo porušeno právo účastníka na spravedlivý proces a dodává, že dovolací soud údajně neshledal zásadní význam řešení právní otázky, ač shledat měl, že se odvolává na své údajně podobné usnesení v jiné věci, ačkoli v našem právní řádu není právní precedens pramenem práva, že soud konstatoval vadu napadeného rozhodnutí, vada však údajně nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že formalistický přístup obecných soudů nerespektuje základní práva a svobody její a několika tisíc dotčených akcionářů, kteří čekají na výplatu prostředků, které jim náležejí. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadená usnesení byla zrušena a současně žádala o odložení jejich vykonatelnosti.
Znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Z předložených listinných podkladů a ze spisu městského soudu sp.zn. 31 Cm 51/2003 Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením ze dne 21.8.2003, č.j. 31 Cm 51/2003-16, rozhodl o zrušení společnosti CONCORDIA INVEST, a.s., investiční fond (tj. stěžovatele) s likvidací a jmenoval likvidátorem ing. P. F. (tj. vedlejšího účastníka), vrchní soud na základě odvolání usnesením ze dne 19.10.2004, č.j. 14 Cmo 427/2003-42, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V řízení bylo zjištěno, že valná hromada stěžovatele dne 12.4.2003 rozhodla o jeho zrušení s likvidací, usnesením městského soudu ze dne 8.10.2003, potvrzeným usnesením vrchního soudu ze dne 19.10.2004, byla prohlášena za neplatnou. Proto soudy dospěly k závěru, že návrh na zrušení společnosti s likvidací, podaný Komisí pro cenné papíry (pozn. na její místo později nastoupila Česká republika - Česká národní banka) měl oporu v §35 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. a likvidátor byl jmenován podle §37m tohoto zákona. Stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu dovolání, jehož přípustnost odvozovala od dikce §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a důvodnost od faktu, že vrchní soud rozhodoval na základě usnesení ze stejného dne, které v době jeho rozhodnutí ještě nebylo pravomocné, tudíž měl vyčkat právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o platnosti či neplatnosti usnesení valné hromady z 12.4.2003. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože neshledal zásadní právní význam v dané věci. K tomuto závěru dodal, že otázkou, jaký vliv má na řízení skutečnost, že odvolací soud rozhodoval na základě jiného svého rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci, se již dříve zabýval (v usnesení ze dne 25.2.2000, sp.zn. 21 Cdo 1654/99), v němž uzavřel, že takový postup sice není správný a způsobuje tak vadu řízení, nikoli však vadu, která by sama o sobě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tyto závěry se uplatní i v projednávané věci. Na tomto základě konkrétně uvedl, že pokud odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že v jiné věci stejného dne potvrdil usnesení soudu prvního stupně o neplatnosti usnesení valné hromady, není napadené rozhodnutí nesprávné jen proto, že rozhodnutí, z nějž odvolací soud vyšel, nebylo v uvedené době v právní moci. Připustil, že jde sice o vadu řízení, nikoliv však o takovou vadu, která (v situaci, kdy právní moc tohoto rozhodnutí posléze nastala, o čemž nepochybuje ani stěžovatelka, a kdy marně uplynula i lhůta k podání dovolání) by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem dalších listinných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti přístupu Nejvyššího soudu k posouzení přípustnosti jejího dovolání a námitky proti usnesením soudů I. a II. stupně při rozhodování o jejím zrušení a vstupu do likvidace.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem městského soudu a vrchního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo bránit se návrhu Komise pro cenné papíry na její zrušení, stejně jako v předcházejícím řízení se mohla bránit proti návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení její valné hromady. V ústavně právním kontextu jsou tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv nedůvodná a účelová.
Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzuje přípustnost dovolání a je plně v jeho kompetenci, zda shledá důvod přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Pokud ho neshledá, dovolání odmítne, aniž by se mohl zabývat meritem věci; takovéto jeho rozhodnutí má toliko deklaratorní povahu a stěžovateli nebrání v podání ústavní stížnosti proti předchozím rozhodnutím ve věci. Nelze mu tedy vytýkat, že neshledal zásadní význam právní otázky, ač ho shledat měl.
Dlužno připomenout, že Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami ohledně nepravomocného rozhodnutí vypořádal. Je totiž naprosto zřejmé, že vyčkání na právní moc by nepřineslo jiné rozhodnutí o odvolání. Také je třeba uvést, že Nejvyšší soud nezdůvodnil odmítnutí dovolání precedentem, jak uvádí stěžovatelka, ale argumenty vycházejícími z dřívějšího rozhodnutí, nicméně přizpůsobenými posuzované věci.
Stěžovatelčin apel na očekávání několika tisíc dotčených akcionářů je podivný, neboť je to ona sama, která svým minulým chováním, včetně podávaných opravných prostředků, zcela evidentně nedůvodných, způsobuje průtahy s výplatou prostředků.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu